Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Melvins - (A) Senile Animal

Melvins(A) Senile Animal

David10.11.2011
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Technics SL-PS770D, Raveland X 2508
VERDIKT: Pokud jste až dosud nedokázali sebrat odvahu a pustit se do džungle chorobných hluků, rámusu a obhroublého řevu navzájem nelogicky vrstvených do prapodivných výtvorů, jejichž stravitelnost se pohybuje někde mezi měsíc zapomenutým gulášem ponechaným svému osudu uvnitř porouchané ledničky a silně zavánějícími kotletkami zářívě zelené barvy slunícími se uprostřed ostatních dobrot v odpadkovém koši infekčního pavilonu fakultní nemocnice, a přesto ve vás hlodá malý červík zvědavosti, řekl bych, že právě (A) Senile Animal je onou vstupní branou do neuchopitelného světa Melvins.

Ačkoliv jsem původně nechtěl uvádět žádná historická fakta, za účelem představení mnou vybraného reprezentanta z jinak velmi, velmi obsáhlé diskografie Melvinů plné nejrůznějších živáků, remixů, splitek, bootlegů, osmých verzí páté verze dvanáctého alba atd..., se neobejdu alespoň bez letmého nastínění situace uvnitř kapely během inkriminovaného roku 2006, kdy se na povrch vyklubala (nevím kolikátá) studiovka s názvem (A) Senile Animal. Základními stavebními kameny byli od počátků fungování formace střapatý hlavní řvoun a kytarista Buzz Osborne společně s jedním z nejlepších bicmenů všech dob, disponujícím naprosto nezaměnitelným a ojedinělým úderem, pod jehož silou se poroučela nejedna nebohá bicí soupravička, Dalem Croverem. Basa představovala u Melvinů vždy tak trochu horké zboží a neustálé hledání nových drtičů čtyř strun se stalo během let jakýmsi folklórem. Ani před započetím prací na (A) Senile Animal situace ohledně postu basáka nevykazovala žádné abnormality. Buzz a Dale opět sháněli posilu, ovšem k překvapení mnohých se k osiřelé dvojici přidalo hned duo muzikantů ze seattleských Big Business, a sice Jared Warren (basa) a Coady Willis (bicí!!). Ano, počítáte správně. K nekompromisnímu Daleu Croverovi přibyl se svou sadou škopků ještě druhý bouchač do party a nutno poznamenat, že výsledek stojí vážně za to!

 

Melvins 12

Čerstvá krev nakopla Melviny opět do závratných výšin a výkony, jaké pánové předvádí na "Senilním zvířátku" si zaslouží můj nekonečný obdiv. Jestliže jsem měl z několika předchozích záseků chvílemi poněkud rozporuplné pocity, tady nic podobného neplatí. Díky posílené rytmice získal jinak standardně nebezpečný kravál na ještě větší síle a razanci, pod jehož působením budou sousedům naproti přes ulici praskat okenní tabulky a jejich jindy flegmatického Alíka popadne nekontrolovatelný záchvat zuřivosti. Choutky po experimentálních výletech, jako několikaminutové třískání do všeho, co se dá najít mezi starým harampádí u popelnic nebo probublávání bahna doplněné o chorobné kvílení syntetizátoru, byly upozaděny na úkor jasněji definovaných a (relativně) stravitelnějších songů, které ovšem v žádném případě neztratily nic ze své nápaditosti a schopnosti udržet posluchače v neustálém očekávání. Z desítky skladeb po okraj našlapaných zápalem a radostí z hraní (si) bych nerad vypíchl byť jen jednu jedinou. Každá v sobě ukrývá extrémní dávku energie a nápadů neomylně zasazenou chvílemi do rozvážného tempa, co se táhne jak žvýkačka nalepená na spodní straně sedadla MHD, když do ní zaboříte své kulíky, a chvílemi do rytmů přirovnatelných možná k padání napěchovaného babiččina příborníku z proklatě strmých schodů. Explozivní síla tryskající z (A) Senile Animal postavená na jednoduchých, avšak bytelných, základech ve mě znovu zažehla nadšení pro nezaměnitelné originální uchopení rockové hudby melvinního ražení. Pánové od samého počátku razí svou vlastní cestu bez ohledu na okolní svět a přibývající šediny. Tímto albem všem dokázali, jak jednoduše lze vytěžit z minima maximum bez známek křečovitosti a vykrádání sebe sama. Výborná záležitost, rozhodně si nenechte ujít!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky