Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Melvins - The Bulls & The Bees (EP)

MelvinsThe Bulls & The Bees (EP)

David5.11.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Yamaha AX-490, Yamaha CDX-480, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Poťouchlé, skočné i rozmázle ujeté. Mějte se na pozoru, Melvins jsou v laufu!

Rok 2012 ve znamení Melvins! Ano, při pohledu na zvesela bobtnající diskografii a sáhodlouhé rozpisy turné bandy kolem střapatého Buzze Osborna a mistra plnotučného úderu Dalea Crovera, se zcela přirozeně nabízí léty otřepané: Laik žasne, odborník se diví. Inu, počítejte se mnou… jen za posledních pár měsíců nějakých pět šest splitek, dvě EP, regulérní placka, 99 živých vystoupení, která hoši již absolvovali nebo ještě hodlají absolvovat, včetně pokusu o zápis do Guinessovy knihy rekordů za odjetí 51 koncertů v 51 státech za 51 dní.

 

Co na tom, že dle křížků na krku a počtu sezón odsloužených na rockové scéně můžeme Melviny řadit spíše mezi veterány, kterým by měly síly a kreativní nápady logicky ubývat. Hoši vždy zvysoka kašlali na chvilkové trendy, módní vlny a šli neohroženě svou vlastní cestou, sice místy extrémně klikatou, plnou výmolů a padlých stromů, ale za každých okolností sví a maximálně uvěřitelní, navíc plni energie a touhy pokořovat stále další a další zdánlivě nepřekonatelné výzvy.

Jako předzvěst velkých věcí letošních pánové zplodili počátkem roku EP The Bulls & The Bees v sestavě, která spáchala tři poslední řadovky navracející zvuk Melvins do míst, na něž nejpozději s posledními tóny alba Stoner Witch tak trochu zanevřeli, aby se na několik příštích let věnovali záležitostem, při jejichž komponování často podávalo šílenství a schizofrenie palce u nohou kříženci Godzilly a panenky Chucky. Ale ani čtyřčlenné inkarnaci Melvins experimentování s krávovinkami rozhodně není proti srsti a do svého úderného melvinoidního stoner grunge divno rocku se nebojí přimíchat sem tam poněkud klidnější, ale o to vyšinutější ingredience vyvažující ostrou chuť zdvojených bících, Buzzova nasupeného halekání, podpořeného sborovým prozpěvováním ostatních účinkujících, rozdrnčené basy a vpůli rozseknutého kytarového hoblování. The Bulls & The Bees pokračuje přesně tam, kde poslední placka The Bride Screamed Murder skončila. Pětiskladbová taškařice tedy není bůhvíjakým překvapením či explozí originality. Ovšem kvalitkou "made by Melvins" nás pánové zasypali i tentokrát. Ležérně odpíchlé epko disponuje právě oněmi zmíněnými kontrasty v podobě jednoduchých, avšak maximálně účinných, syrových a zpěvných kompozic stojících v opozici vůči táhlým, skřípavým A Really Long Wait a Friends Before Larry, které celé těleso zajímavým způsobem ozvláštňují, zklidňují a přitom působí jako hutné, kompaktní pojivo mezi zbylými třemi šmirgly.

 

Frajeřinka, nadhled a nekonečná zábava. Melvins "model březen 2012" opět nezklamali. Navíc, jako bonus pro své věrné, pánové poskytli svůj výtvor ke stažení dokonce zcela zdarma, tudíž není proč a nač déle čekat... další alba Melvins již netrpělivě buší na dveře...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky