Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Není jednoduché psát o něčem, co je divné a těžko přístupné. Nejednoho nadšence toto může nalákat, ale první tóny podobné hudby zpravidla odrazují vše živé. Osobně však vidím, že Chaos Echoes na předchozím počinu dokázali víc. Dnešní deska jménem Mouvement je sice neotřelá, originální a svérázná, ale něco mi na ní chybí. Objevíme to?

Krátká stopáž napomůže lepšímu rozboru a opakovanému vnikání do jejích útrob. Hledání něčeho, co sám nedokážu pojmenovat se tak stalo jakousi deviací bez jasného vysvětlení. Prostě jsem to točil dokola a furt hledal ono „něco“. Na druhou stranu je to pořád dost intenzivní šílenství a rozhádaná disharmonie kořeněná temnými tóny (když už ta slova patosu musí být) a něčím nepříjemným. Zpěv vlastně neexistuje. Místo něj si dopřáváme jen podivných výkřiků, či monotónního mrmlání. Zde se potvrzuje, že i vokál může být dalším nástrojem. Avšak nenechte se ošálit, jde o kusé výroky a vsuvky, zpravidla okrajové. Hlavní slovo pořád mají nástroje.

Když něco takového slyším, přesně nabývám dojmu, že slůvko metal prostě nestačí a v očích nezasvěcených by toto zaškatulkování mohlo spadat v podobnost s něčím odporně barevnějším. To jsou přesně chvíle, kdy tenhle pojem vážně nesnáším. Ale co už, jednou to tak je, tak jakýpa copa. Chaos Echoes tlučou v intenzitě drone, sludge a hlavně black a doom. Jsou to ty nejpodivnější zvuky a ruchy, které můžeme z bicích a strun vymámit. Oni jim však dopřávají nové rozměry. Dokázali to už na minulé Transient, která je opravdu kolosální záležitostí. Letošní dílko Mouvement má sice obrovské ambice a hravě ujíždí svým pomyslným souputníkům v oné hudební oblasti, ale já pořád něco vyčkávám. Nevím co a proč, protože od první chvíle první skladby jsem zajat něčím nepříčetným a za pomocí dusavého tempa mnou muzika vláčí po zemi, jak uklízečka s mopem.

Má to šmrnc, šťávu a jiné přídavky, které jsme si navykli obvykle k podobně silným zážitkům přidávat. Pořád jde o něco jedinečného a snad i neopakovatelného, o čemž svědčí i fakt, že minulé album zní jinak, než to současné. Vývoj... jasně, to bude ono. Za to schováme všechny dostatky i nedostatky, všemožné změny a tak. Ovšem Chaos Echoes nejsou o nějakém přemýšlivém vykročení a hledání skuliny, kterou se nikdo předtím ještě neodvážil protáhnout. Tihle bardi prostě dělají hudbu emočně a tvoření podobných kompozic vnímám jako výsledek určitého momentálního rozpoložení. Možná jde o výsledky společného jamování, nebo snad i rituálního víření. Proto má ta deska takovou zvláštní schopnost udržet si jednotlivce v pozoru. Proto de facto nepřestává a volně přechází mezi skladbami, jako by vše tvořilo jeden velký celek. Na podivnosti si člověk nemůže stěžovat, zejména v závěru desky je jich patřičná hojnost. Snad má jít o jakousi gradaci onoho tajuplného sdělení, které jsou s to pochopit snad jen autoři samotní...? Nevím, možná hledám něco, co tam není a nikdy nebylo, ale víte co... mě to baví.

Ať už za autorstvím stojí cokoliv, uznale musím kývnout hlavou, že tohle je síla. Rovněž pochopím názory ostatních, které se budou u poslechu téhle desky kroutit a vykřikovat cosi o pitomostech. Prostě to není jednoduché a ne každému to sedne. Určitý vkus a profil fanouška bude nad tímto dílem plesat radostí. Kolega Garm odvážně hovoří o adeptovi na jednu z desek roku 2018. Zkuste to poslechnout a dát mu za pravdu. Mně se to svým způsobem povedlo.