Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Membaris - Black Plasma Armour

MembarisBlack Plasma Armour

Garmfrost22.1.2025
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Vášnivá mozaika láká k hysterickému křiku...

Na nové album německých Membaris jsme museli počkat pět let. Podobné tvrzení vykazuje, že recenzent je buď nervózní z neúprosného běhu času, nebo nemá co říct. Nicméně je pravdou, že Membaris nepatří mezi nejpilnější včely. Za pětadvacet let nahráli pět, s touhle šest dlouhohrajících nahrávek, plus dvě splitka a jeden demáč. Není to mnoho, ale ani málo. Nahrávky mají pánové výživné a aktuální Black Plasma Armour není výjimkou. Vše se stále točí kolem dvojice Kraale s Obscurusem. Ti si rozdělili zpěvy a nástrojové obsazení - basa, bicí a kytary. Noví spoluhráči N.W. s Amarokem byli přizváni, aby se přidali do kytarového společenství.

 

Po výborné Misanthrosphie, s níž si Membaris nastavili vysokou laťku, nebylo lehké přijít s materiálem, který by se předchozí tvorbě kapela alespoň vyrovnala. Onu desku zdobil silný songwritting, výborná produkce a neméně zdařilá instrumentace. Při prvních náslechu mně hned došlo, že po produkční stránce se kapela fest pochlapila. Co vlastně Membaris hrají? Jak napovídá label W.T.C., čekejme nějakou podobu temnoty. Membaris své umění vetkali do blackového odstínu. S ním pak malují obrazce plné našlapané agrese, vášní a zvláštní melancholické deprese. Styl Membaris se postupně vyvíjel a v současnosti se nachází v nejcivilizovanějším prostředí. Black metal v jejich rukou není přehnaným extrémem, ani sladkobolným boleníčkem. Kapela vyrostla, zkušenostmi získala na sebevědomí a suverenitě. Zároveň cosi ztratila. Už není tak divoká, i přes jistou svárlivost je dnes vlastně vyklidněná. Z řadovek má Black Plasma Armour nejkratší stopáž. Šestice skladeb tak tedy slibuje příjemný zážitek, který by nemusel obsahovat vatu.

 

membaris

 

Zachumlané fotografie členů kapely jsou umělecky atraktivní a tuto atmosféru se snaží dostat i do muziky. A to se zdařilo do puntíku. Méně už do hystericky laděných vokálů, které mají připomínat posun ve výrazu. Kapela příliš tlačí na pilu, nicméně chápu, že vášnivá mozaika, která je plná výbuchů a silných emocí, k hysterickému křiku láká. Ostatně, člověk si zvykne na všechno.

 

Zřejmě nejvíce si budete libovat v kytarovém proplétání. Kytary na Black Plasma Armour jsou jednoznačně lahůdkové. Máme zde klasická tremola, kila. Mezi nimi si pohrávají akustické vyhrávky. Nad vším se vznáší sólové výlevy, které umí jednoho pořádně rozladit. Skladby se pohybují ve svižném kvapíku. Nebylo by hezké nezmínit a nepochválit také rytmickou sekci. Ač se nejedná o krkolomné hrátky, basa za vícestrannými kolegy v ničem nezahálí. Skvěle drží spodek, aby se vršek mohl pořádně vydovádět, ale často se pustí do hry s kytarami a doplňuje už tak pestrou hru. Bicí jsou jasné. Obeznámeni s předchozími počiny a hlavně s Misanthrosophií, víme, že Obscurus je všestranným rytmistrem. Je rychlý jako vichřice. Svou hru obohatí přechody, častými změnami a proměnami a prací s činely. Bicí jsou zkrátka stejně hravé a barevné jako strunné nástroje.

 

Co Membaris ztratili na tvůrčí rozevlátosti z minula, v klidu vyrovnávají hráčskou bravurností. Skladby jsou vyrovnaně stavěné. Netvrdil bych ani o jedné, že je lepší nebo zajímavější než druhá. Album drží pohromadě, a každý dílek je důležitý pro plný prožitek. Od prvního zážehu vše směřuje zcela přirozeně ke katarzi v závěru.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 31.5.19 16:51

Z Profan jsem byl onoho času naprosto vystřelenej. To album bylo neskutečně intenzivní a mělo v sobě haldu nápadů. Zde na první dobrou zatím ok, zejména se přidalo na echách a Dolkovu "volání do dálky", což hodně můžu, obzvšť v kombinaci s jeho pochodovými bicími, u kterých se úplně tetelim jak do nich z vejšky řeže. Nicméně oproti předchůdci už je to trochu přeprodukovaný, je tam zakomponováno zbytečně moc pičovinek, aby to bylo co nejvíc členitý a nejvíc to odnesl imo právě song Dominans, kde mě zrovna ten hnas Agnete leze luxusně na nervy. Tu rockovou přesnaženost jí nežeru. Ale je taky možný, že už na ni mám apriori averzi, protože mě v myšlenkách vrátí k hroznýmu alba Abracadabra od Dimmu Borgir, kde taky vřískala. Jinak ale dobrý, budu se tomu věnovat.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky