Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Memoriam - The Silent Vigil

MemoriamThe Silent Vigil

Sorgh6.4.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Je zřejmé, že sázka na tuhle kapelu je silný a vypočítavý marketingový tah. Vydavatelský moloch tuší, že jména, která stojí za tímto projektem, dokáží vygenerovat docela slušný zisk. Jen proto bych ovšem album The Silent Vigil do koše neházel. Naopak, tahle záležitost může udělat spoustu radosti.

Už loni se tahle stará/nová kapela přihlásila debutem, který odmítl smrt jako definitivu a navázal na historické souvislosti někdejší veličiny. Frontman Karl Willets, zpěvák zesnulých Bolt Thrower kolem sebe shromáždil partu známých muzikantů a vrhl se po hlavě do toho, co mu jde nejlíp. Ostatní se přizpůsobili, převzali úlohu křísitelů jistého odkazu a vlastní historii (Napalm Death, Benediction aj.) uložili k ledu.


Nyní je rok 2018 a na pultech je druhé album In Absence. Historie se připomíná, ve vzduchu se opět vznáší dávný, choroboplodný odér války. Ano, jako bych slyšel dávné Bolt Thrower, jak přes zákopy nevrle odsekávají nepříteli přání dobrého rána. Kulomety spí, vše se odehrává v pomalém rytmu přesunujících se panzerů, kterým bojové rozložení zkrátka chvíli trvá.

 

Zvolna, ale nezastavitelně se sune tank divize Memoriam, aby připomenul staré pořádky. Věřím tomu, že najde celou řadu chtivých posluchačů a pamětníků, kterým zmizelé válečné umění Bolt Thrower chybí. Díky peklu, tohle je jejich pokračování se vší upřímností, protože Memoriam si nehrají na nic jiného, než pohrobka někdejší legendy. Skladby doslova reinkarnují dávné postupy, které, jak zjišťuji, nezestárly, a pořád mají schopnost hypnotické propagandy. Jakoby Karl Willets předčítal seznam zabitých a zároveň předával vdovám kondolenční lejstra. Je to moc příjemný návrat.

 

 

Na vrub takto příjemného pocitu setkání po letech a vpravdě okamžité identifikace s kapelou jde minimální hudební vývoj a absence jakéhokoliv vzrušení. Překvapení pochází jen z pocitu, jak to všechno stále funguje. Přiznám se, že víc než kumšt a hráčská dokonalost u mě hraje roli nostalgie a touha slyšet opět ten originální sound, který nemá obdoby. Vlastně jsem nenašel jediný moment, který by přinesl něco nového, ale přesto to rád poslouchám.

 

Pro jedny to bude uslzený a vytoužený návrat, pro jiné naprosto zbytečná a jalová deska. I takové jsou a svoji existenci ne vždy obhájí. The Silent Vigil to zkrátka nebude mít lehké. Už jen tím, jak je utahané, zmírající a bez pořádného tlaku na pilu. Karl zní jako vyhaslý tlampač, bubeník, jinak letitý člen vzývané, zesnulé modly, budí dojem probuzeného senila, kterého vytrhli ze zaslouženého odpočinku v sanatoriu. Prostě jiskra tu není. Ale je zde ten plíživý, rezignovaný pohled dokumentaristy, jehož reportáže jsou černobílé a vypovídají jen o polovině válečných hrůz.

 

Zbytek si barevně doplní posluchačova fantazie a o tom to je. O pocitech, které probudí fantazii a znázorní historii v předpokládaném reálu. V doprovodu hudlajícího motoru kytar se každý může chvíli vést na boku zabláceného pásáku a shlížet na krátery rozervané země. Je to jiná válka, než vedou Marduk. Švédové bojují se zápalem a kření se vstříc postupující pěchotě, Memoriam bilancují ztráty a jsou rádi, že je po všem. Své hraje věk, léta služby a zjizvená moudrost. Právě tím jsou mi možná sympatičtí, že se nehoní za novu krví, ale váží si provedené práce, oslavují ji a nenechají zapomenout. Pochopili absurditu situace, ale minulost berou jako nutnou cestu k pochopení. Proto Memoriam, na památku.

 

Smysl tryzny je evidentní a zasluhuje si pochopení spolu s přiměřenou adorací. Memoriam nemusí a možná nenahrají víc desek, ale jejich dosavadní práce splnila účel, kterému se zaslíbili svým názvem. Vakuum po Bolt Thrower je vyplněno.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky