Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nové album pařížské sebranky, známé pod jménem Merrimack bylo tentokrát nutné vyhlížet poněkud déle. Pánové pauzy mezi jednotlivými vydáními protahují, až budí dojem konce. Při poslechu Of Grace and Gravity je zřejmé, že odmlka byla třeba. Merrimack nabrali síly spojených s nekonečnou inspirací v hlubinách temnoty, čehož výsledkem je nebývale silná nahrávka.

Na přelomu tisíciletí spolu s dalšími dravci pomáhali nakopnout další vlnu blackmetalového nadšení. Pojetí Merrimack sázelo a doposud sází na co nejmenší ohlížení se do minulosti. Po slabších nahrávkách nastavili zrcadlo výbornou řadovkou Omegaphilia a opět se odmlčeli. Of Grace and Gravity pojí dravčí počátky s progresem. Kapela je metalová každým coulem. Je zároveň ponořená do duchovna, a sluší jim to. Ono duchovno není prvořadé. Na prvním místě je hudba. Atraktivních nápadů je deska plná, výborného muzikantství (ještě aby ne), podmanivé atmosféry a v nemalém množství nasypaného extrému rovněž.

Přemýšlel jsem, co bych označil jako to první, co vás tak zvaně liskne přes ksicht. Je to působivý černobílý obal, kterému vévodí dobře padnoucí logo či jakási prasklina v podobě slunce a spálené změti pod nimi? Nebo příjemně barevný zvukový kabát? Kytary dobře řežou, basa pulsuje, jak se sluší a patří. Bicí nejsou utopené, ani nad vším neřvou. Staromilcům nebude čistý sound vonět pod knírem, ale s ohledem na dobře známý styl Merrimack si jiný zvuk nedovedu představit. A tentokrát opravdu dýchá.

Of Grace and Gravity se tváří volněji, než ve skutečnosti je. Album ukrývá ostré drápy, stejně jako podmanivé sólové hrátky. Provokuje posluchače k houpavému vnímání, hází na něj jednu stopu na druhou a pořádně jej zahlcuje. Nepřipraveného ho pak hodí do běsnícího kotle. Merrimack si hrají s tempem a jeho změnami. O žádné skladbě se nedá říct, že je taková nebo jiná. Změny se dějí nečekaně uprostřed riffu.

Umělecké pestrosti mohou pomoci i zajímaví hosté. Hned v otvíráku Sulphurean Synods zazní hlas D.G. Netvrdím, že ho bylo potřeba, ale song obohatí svým nezaměnitelným řevem. Druhým hostem je Ur Èmdr Œrvn, kterého najdete v sestavách japonských blacků jako např. Anguis Dei nebo Atman Drei. Jeho příspěvek v závěrečné Embalmer's Wine mě navnadil k objevování jeho kapel.

Nepokrytě přiznávám, že mi Merrimack sedli. Jejich nahrávku jsem už ani nečekal, a už vůbec netušil, že by mě mohla bavit tak moc. Raději jsem si k sepsání recenze dal načas. Abych vyloučil počáteční poblouznění… A dobrý. Líbí se mi, že kapela dává na odiv výborné muzikantství i tvůrčí umění, a zároveň je černočernou hordou, které její zapálení pro věc stále věřím.