Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První album Britů Sarpanitum „Despoilment of Origin“ čerpalo z vlivu Nile a amerického brutal death metalu, alespoň tak si ho pamatuji. Vcelku zdařilý podzemní debut. Po čtyřech letech si kapela samonákladem vydala výborné mini CD „Fidelium“, kde se představila v rychlejší i atmosféričtější verzi, v níž přibyl znatelný vliv spřízněných Mithras. Než Sarpanitum konečně vypustili do světa své druhé album, utekly další čtyři roky. Očekávání nemohla být přízemní.

„Blessed Be My Brothers...“ vyšlo v únoru 2015. Od té doby jsme spolu sváděli boj. Příjemný i nepříjemný. Poslechů proběhlo určite několik stovek. Kde začít? Sarpanitum vše dotáhli. Vliv Morbid Angel, Hate Eternal (Glorification Upon The Powdered Bones Of The Sundered Dead), Mithras nelze opomenout. V dobrém. Tam, kde si Sarpanitum v minulosti počínali extrémně, tam ještě přidali. Tam, kde se jim do hudby vkrádaly epicky melodické momentky, tam dnes vykreslují obrazy dotažené k dokonalosti. V místech, kde měli klávesové plochy upozaděné, tam nyní tyto vystupují se vší majestátností. Celkově se stále ovšem jedná o nezměrný příval brutality, kde zpočátku není jasné, co nahoře a co dole je. Naštěstí vším tím virválem prostupují právě ony neskutečně chytlavé, melodické momenty, jejichž až triumfální monumentalita plyne z krystalicky znějících, jednoduše vystavěných, zato umně zaranžovaných melodií. Kapela melodiku využívá v různých formách. Staví ji na podkladech klávesových ploch. Mnohokrát nechává melodie kontrastovat s nezastavitelnou palbou perkusí nebo s klasicky, Mozartovsky promyšlenými kytarami. V některých momentech se melodika překlenuje přes temně mručící riffy ala pozdní Morbid Angel. Tyto, řekněme, impozantně působící party dodávají materiálu na jasnějším řádu. Obzvláště ze začátku naposlouchávání alba poslouží jako záchytné body, které napomáhají v zorientování se. Po celou desku kapela prostřídává zmíněné postupy v rozličných variacích ad infinitum. Čím více se pak s hudbou na „Blessed Be My Brothers“ posluchač sžívá, tím více tyto melodie ohromují a příjemně rezonují v hlavě i dlouho po dohrání.

Vše má ovšem dvousečný dojem. Opakující se pompa a triumfálnost mají slabou stránku ve své trvanlivosti – oposlouchají se, mohou začít nudit a některé melodie mohou zapáchnout chytlavou naivitou, kterou death metal nepotřebuje. Prahnete-li po sofistikovanějších melodiích, větší progresi (pár notách navíc), tak zde leží hůl, jíž lze psa zbít. Pravdou zůstává, že materiál „Blessed Be My Brothers“ byl promyšlen natolik chytře a funkčně, že ona ohranost nevyplave na povrch příliš rychle, většině posluchačů možná vůbec. Některá sóla (Truth) například působí, jakoby Erikovi Rutanovi vypadaly z jeho geniálních sól noty. Sarpanitum v nich předkládají jakousi poevropštěnou, mollovou verzi, která ale nakonec nezní až natolik okleštěně, aby vyznívala vysloveně hloupě, což jen poukazuje na skutečnost, že v hudbě kapely konzistentně vládne kvalita zpracování nad prvoplánovitou snahou zalíbit se chytlavým motivem za každou cenu. Svůj materiál kapela také podává s neporovnatelně intenzivnější grácií i umem než konkurence, čímž strhává  posluchače do svého světa jako zhudebněný vír. Viz například závěr skladby By Virtuous Reclamation. Nezbývá mi tak nic jiného než se přestat pitvat v jednotlivých elementech alba, které po vytržení z kontextu nemusí až tolik imponovat, když celek sám o sobě funguje perfektně. Uznávám, že když se v kompozici Sarpanitum otevřou ony smysly zahlcující, melodická stavidla, ať už kytarových nebo klávesových ploch, jejich dopad na vnímání je grandiózní, zatímco vždy někde na pozadí souběžně probíhá větší či menší, umně zorchestrovaná, deathmetalová destrukce.

Jak známo, zavděčit všem se prostě nelze, ale i nevděčník by občas měl umět ocenit kvalitní práci. Alb jako „Blessed Be My Brothers“ rozhodně dnes nevychází mnoho, nevychází žádná, a Sarpanitum si pozornost dozajista zaslouží už jen kvůli tomu, že jistým způsobem dotáhli, co jiné, mnohem známější kapely jen naivně nakously, nevkusně zmařily nebo komerčně a hloupě pokřivily. Když už tedy sáhnout po něčem opravdu extrémním, stejně tak chytlavém, vtíravě melodickém, ať jsou to Sarpanitum. V jednoduchosti tkví síla lidových odrhovaček, v dobře zkomponované jednoduchosti už se může zaskvět genialita umělce. Sarpanitum zde kráčí správným směrem. Nepodbízí se posluchači na první dobrou, nadto přidávají velký kus neúprosné, deathmetalové hruboty a od kýčovitosti jako takové (ač jsou blízko) si stále drží bezpečný odstup.

Konec dobrý, všechno dobré?! Potlesk!