Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Meshuggah - Koloss

MeshuggahKoloss

Victimer8.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: MESHUGGAH nebolí tak jako dřív, jsou ve fázi odtajnění dokonale chaotických temp a jejich seřízená rytmika se nese v krystaličtějším poryvu. Na úkor jisté překvapivosti a dřívější dominance. Přesto nadále daleko nad průměrem a pořád vzteky bez sebe.

Crack the shell. Ascend the sky
Rise, extend your palpitating wings

 

Vytříbení technici a nositelé zásadního viru označeného termínem mathcore jsou zpět s novým kolosem neúprosných rytmů, pojmenovaným příznačně "Koloss". Velmi očekávaný dar všem dobře živeným vyznavačům složitostí, zádrhelů a na první pohled neřešitelných úloh. MESHUGGAH a jejich matematická úroveň přetavená v metal je slastí už samých počátků. Vyrovnané výkony posloupnosti a odlišnost jednotlivých kousků strojové mozaiky odkazuje na hodně ceněnou diskografii, ze které je výběr doslova ukázkový. Postupně z ní sice ubývá na nepřehlednosti a chaosu na úkor vzdušnější a groovy rytmiky, ovšem vše se jeví být logické a přesně vypočítané. I když se kytarové riffy a struktura skladeb zdánlivě umírňují a ucho navyklé na mnohem hustší vývary je trápeno zvukem o něco méně, pořád je tu přítomna děsivá temnota, šperkovaná přesnost a přísný dohled nad každým detailem.

 

Nejinak je tomu u novinky. Ta se jeví jako stravitelná simulace technického cvičení, boj protikladů a jejich spojování v jeden "Koloss". Masívní finesy střídají melodicky kvapíkové thrashovky a ty zas pro změnu až hypnotizující vize apokalypsy. I přes tyhle protiklady je "Koloss" velice pevné a přesvědčivé album. Jen zkrátka už tolik nepřekvapuje, tolik neurčuje z vrchní pozice tok moderního technického metalu posledních cca patnácti let. MESHUGGAH jsou nadále v pozici úplné špičky řemesla, ale mám pocit, že jejich role lídrů pomalu doznívá a je spíš na mladších, aby převzali otěže a určovali pravidla. Novinku vidím jako přístupnější materiál, na který je sluchové ústrojí za ta léta mnohem navyklejší. Pro prodělaných procedůrách typu "Chaospehere" či "Nothing" se není ani čemu podivovat. Už předešlá řadovka "ObZen" slevila z náročnosti a precizní neprostupnosti a nadechla se k většímu podílu melodií. Tudy jde i aktuální produkt "Koloss", bere sebou více groovy rytmiku, působí ještě melodičtěji a nebojí se rozpárat na kusy dříve stísněnou a dusnou atmosféru.

 

meshuggah

 

Jde o to, komu víc jaká fáze MESHUGGAH více vyhovuje a na čem jako posluchač raději parazituje. Osobní postoj mám zasazen spíš do staršího období kapely, ale novinkám se nijak nebráním, zajímají mě a svým způsobem i naplňují. Některé z míst "Koloss" evokují absolutní math-thrashové titánství, také díky vynikajícímu zvuku a někdy zní kapela naopak tak trochu staženě, možná i nevyrázně, což naopak zvukem nebude, nýbrž spíš na MESHUGGAH až příliš obyčejným strojírenstvím daného momentu. Kam tedy album postavit? Nerad bych zde vynášel soudy o podobných pochodech z historických dat švédských neurotiků, "Koloss" umí stát na obou nohách, aniž by jedna byla protézou či druhá otevřenou zlomeninou. Cesta kapely zkrátka vede určitým územím, řekl bych tradičnějším a méně disharmonickým. Novinka umí zaujmout mnoha polohami, dýchá z ní nadále respekt a je třeba se mít na pozoru. Je tu další velmi dobrá deska, jejíž poslání není v objevnosti a prznění zajetých lajn, ovšem její sebevědomí a kvalita je na místě. Cožpak není dobré se nechat vystavit inteligentním prvkům agrese a přitom přesně vědět, která bije? Nebo je to naopak málo? Nechávám na každém z vás. Já jsem ochoten se poddat. A pokud budou MESHUGGAH pokračovat v nastoleném trendu, můžeme se o nich na příštím albu bavit nejen jako o kapele k poslechu, ale dokonce i tanci.

 

They know your every right. They know your every wrong
Each put in their due compartment - sins where sins belong

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky