Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Messenger - Threnodies

MessengerThrenodies

Michal Z13.1.2017
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Pánové jdou na celou věc zcela osobitě. Pravda, používají formulace řečené dědy, které hnětou a přednáší svým vrstevníkům a dětem. Dobré kvalitní moudro, kterého nikdy není dost. Rozmanité dílo hodné zvýšené pozornosti.

První setkání s Messenger bylo jednoznačné - jde o hudbu, která by se měla vyslechnout, neb patří bez debat do ranku pozoruhodných. Mnoho prog retro rockerů se dnes a včera snaží o podobné, ale rozlišit jedny od druhých je nelidská dřina, která skončí zapomněním průměrných a zbytečných. Ne, tento osud nelze přiřknout londýnským Messenger. Druhý albový pokus se štítkem Threnodies je jasně dospělým albem umělců, kteří se našli a vědí, co chtějí říct. Mačkají pradávný psychedelický rock po svém, vtloukají do něj třísky post rocku, zamačkávají špony metalu a nebojí se být zároveň moderní až elektroničtí a všeobjímající. Na podpatku dokáží opsat několik stylových oblouků a slepit je do několika taktů, tak smysluplně, že nezbývá nic jiného, než si je zapamatovat.

 

Slovutnější soubory, které se hřejí v přízni kritiky i posluchačů mi nesmějí mít za zlé, ale v porovnání s Messenger zní jako suší akademikové a exhibující tlučhubové, omílající prázdná témata v pivnici nevalného piva na čepu a oslepujícího dýmu v prostoru. Messenger zní naprosto jasnozřivě čistě a netratí své vize umění za předstíranou maskou aristokratické nadřazenosti. Umějí zlehka navodit decentní atmosféru, aby ji postupně odstřelovali přesně vyvrtanými dávkami exploziva. Čarují líbezně a mažou med kolem úst, dokud vás neklidnými prvky neznejistí. Umění nenudit a tvářet skladbu pěkně za studena bez zahřívacích formulek, vytváří zajímavý konglomerát, kde se pojí rock s elektronikou, klávesami a klavírem na konečnou energetickou erupci. Ta odvaluje hudební hmoty k psychedelickým nížinám. Vše přirozeně, s nadhledem a hráčskou bravurou.

 

 

Messenger není jen zahloubaný a tichý stroj. Umějí mást a svést pradávné mágy, aby jim dobrovolně pomohli zhmotnit kouzla z 60. a 70. let, kdy vše poprvé vybujelo. Plasticky tvárná rozmanitá zvukomalebnost spolu s nesmlouvavým rytmickým maršem ženou rychlejší skladby či momenty do koryta hybné, dynamicky se pohybující hmoty. Ta nenechá nic lehce sebratelného na březích bez povšimnutí a vše strhává s sebou, nebo alespoň zanechá nevábný povlak. Neurvalost a na ni navazovaná uhrančivá krása v oparu bují volně prostorem nahrávky. Messenger útočí jako zakladatelé z Birminghamu a zklidní se švihem rákosky na klidné hošíky studující architekturu. Zpomalení a psychedelické rozjímání navozuje nejedny ikony britské scény. Pánové se nebojí být zasnění a jemně decentní, avšak v žádném případě nejsou toporní, natož nudní nebo naoko zahloubaní. Vše je uvěřitelné a k cíli vždy splétají více cest. Dotýkají se nesměle nebes, pulzují, hladí, konejší a křičí.

 

Občas se může jevit, že trpělivě budované klidné úvodníky skladeb jsou kontraproduktivní, ale prozatím se jim daří být kreativní a nenudit. Bez ztráty kvalitního dojmu umí doputovat stupňovaným tlakem a jistou dávkou hravosti a závažnosti zároveň k vrcholům v každé písni. Postupně se nadechují, aby časem explodovali a ukázali záda mnoha souborům, především rozmělněným Coheed and Cambria, kteří vedle Messenger vypadají jako malí uličníci. Britové mají rozmanitý arzenál výrazů a bez okolků nás ukolébají do snu, kde nám odehrají okultní rockovou scénu plnou stylových propriet, jen šikovně oprášených a zamaskovaných do reálií.

 

S Threnodies je možno podniknout nejeden trip do počátku 70. let, kdy byl hard rock u vesla a pozornosti mas. Jen ti smělejší ho přetvářejí k obrazu svému a nikoliv médií, nebo dle očekávání úspěchu z unifikované produkce. Messenger pevně ovíjí svým jemným předivem, na které nabalují starodávné prvky. Finální povrchový obal zajišťuje už papír s odlesky blyštivé líbivé psychedelie a rocku všemožných přívlastků, jenž je pojištěn pečetí z ozvěn Pink Floyd. Z ní se jeden raduje a druhý posluchač tahá protestní cedule s nápisem plagiát.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 27.12.16 10:51

Dobře napsaná recenze, sice si myslim, že není zcela objektivní, ale tohle hodnocení si Michael Kocáb zaslouží, protože mi naštval. Měl jsem z alba přesně stejné pocity (ze začátku), ale protože mam Michaela rád, tak jsem to album cca týden intenzivně poslouchal a změnil jsem názor. Hudebně si myslim, že je to nabouchaná progresivní hudba, ale texty jsou strašný a většina vokálů mě irituje. Dále nechápu (přesně jak píše recenzent) opravdu některé zbytečné ingredience alba jako např. 3 minuty! trvající úvod jinak pak výborný skladby chaos. Atd. Myslim, že geniální skladatel se projevuje nejen tím, co na album dá, ale taky tím, co tam nedá. Takhle mi to připadá jako bych poslouchal Beethovenovu Devátou k reklamě na hajzlpapír, nebo jako kdyby někdo na Výkřik od Muncha přimaloval košík velikonočních vajec a králíčka. Ale co s tim? Michael by potřeboval producenta, kterej by ho korigoval, protože tohle už je chronickej problém a spíše se zhoršuje (Zakyslík..., Pražský Výběr 2..., Abstrakt). Deska Aftershocks byla natočena za pár týdnů a protože jsou tam anglický texty a byl jasně danej styl, tak se velmi povedla. Hudební svoboda neznamená, že se dá splácat dohromady spoustu kravin s výbornou hudbou a divit se, že to pak není kladně přijatý....

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky