Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Black metalu se evidentně daří v každé době a zcela bez ohledu na trendy a módu neustále vznikají nové kapely, které kašlou na jakýkoliv jiný smysl existence než načechrat peří někomu, koho si právě vezmou na mušku. Křesťanům zvláště. Přiznám se, že když jsem poprvé viděl obal debutního EP Vermines (v překladu havěť), napadlo mě několik myšlenek, z nichž žádnou bych neoznačil za povzbudivou vůči trojici C., K. a G. Právě takhle se titulují pánové stojící za kapelou Miasmes, která se rozhodla použít ten hluboce odvážný rouhačský motiv, který ale není zas tak hluboce odvážný a rouhačský jako kdysi jedna obálka časopisu Charlie Hebdo. Taková je dnešní Francie.

Historie kapely je velmi krátká, začala se psát v roce 2021 a jak už bylo uvedeno, dnešní krátkometrážní počin (23 minuty) je první signál světu ohledně hudebního směřování. Díky metalové encyklopedii lze dohledat, že minimálně pánové K. (Karl Dallara) a G. (Krig) za sebou mají bohatší hudební zkušenosti, z nichž ty aktivní sestávají především z jejich dalšího, tentokrát pouze dvoučlenného projektu Mhorn (ZDE). Dle informací jde o death black metal s prozatím jedinou nahrávkou Odium Hominis v rozsahu EP z roku 2020. Zkoušet to nebudu.

Jejich inkarnace v podobě Miasmes s bubeníkem v zádech je ryzí black metal urputného ražení, který kolega Coornelus na Fobii připodobnil třeba k Marduk a osobně nemám žádné ambice na tomto přirovnání cokoliv měnit. Hrají přímočaře, ostře, poměrně rychle, využívají silně abrazivní vokál a rytmicky to mlátí hlava nehlava. První dojem bych popsal asi tak, že Miasmes působí velmi přesvědčivě a přesvědčeně. Nekompromisní tah na branku a zručné řemeslné provedení jdou ruku v ruce po celou hrací dobu a tahle stabilní laťka je něco, co lze bez uzardění označit za slyšitelnou přednost. Pro mě až velmi překvapivě není z této laťky upuštěno ani v dlouhých skladbách, které v jednom případě přesahují na poměry žánru nadstandardních šest minut, a přitom mi jako posluchači nepřijde, že bych se nudil nebo cítil polevení tlaku. V tomto ohledu dobrý.

V dalších ohledech to bude ohraná písnička o tom, jak Miasmes hrají ohranou písničku. Čekáte-li jakýkoliv závan osobitosti, svébytného rukopisu nebo seznam zajímavých hudebních myšlenek, zůstane civět na čistý list papíru a budete přemýšlet, co byste na něj napsali. Za mě nic. Miasmes jsou pro mě jako občasného návštěvníka v blackmetalových katakombách zcela zaměnitelní, což by mi možná kolega Bhut potvrdil seznamem dalších tři sta padesáti podobných kapel, anebo naopak vysvětlil, jak hluboce jsem mimo. Možné je cokoliv.

Dostatečně abrazivní a žánrově syrový je i zvuk nahrávky, který se úspěšně vyhýbá spodním frekvencím a v největší síle hraje ve středech a výškách, což tak nějak koresponduje s obecným přesvědčením, že muzika tohoto typu má drásat v uších a připomínat řezání plechu. Není to příjemný poslech, ale odhaduju, že záměr byl přesně takový – aby to nebylo příjemný. A aby nároční labužníci pocítili, zač je toho loket. Budiž, i já si občas dávám na gramofon jednu nejmenovanou desku od Darkthrone, byť je to strašná hrůza. Ale mám ji rád. Ohledně Miasmes to vidím na zdatný průměr, minimálně hudbou, která v tom krátkém množství je tak akorát. Delší čas bych to nedal. Naopak na chudobném provedení cédéčka by se mohlo do příště zapracovat (náhled ZDE), zvlášť když vím, jaké parády z jejich vydavatelství lezou na svět.