Recenze: Mike Oldfield - Man on the Rocks

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Mike OldfieldMan on the Rocks

Ruadek4.4.2014

Zdroj: flac

Posloucháno na: FiiO X3 + Koss Porta Pro

VERDIKT: Příjemně malá deska s písničkovou stavbou je především ohlédnutím za minulostí tohoto velkého umělce. Čiší z ní bezstarostnost a uvolněnost vyspělého skladatele, který už nemá zapotřebí cokoli dokazovat.

Multiinstrumentalista Mike Oldfield přichází po šesti letech s novou deskou, která není evolucí a hledáním nových zvukových poloh, ale naopak ohlédnutím za svou písničkovou minulostí. A jde na to s vrozeným talentem, kdy nic není zbytečně překombinované, přestože od první do poslední skladby není nic překvapivého či inovativního.

Mike Oldfield se odráží od slavných dob, kdy tvořil písničkovou formu s hitovými ambicemi. V těch časech vydával hutná a silná díla jako Islands nebo Crises, která pak na koncertech v dobách pozdějších mohl krásně kombinovat s rozmáchlou tvorbou alb instrumentálních. Oldfield je tvůrcem Tubular Bells, ale napsal i Moonlight Shadows a umí vytvářet i komplikované celky s disharmonickými pasážemi (Ommadawn). Je tvůrcem alb oslavujících zvuk kytar (Guitars), lidskou evoluci mířící ke hvězdám (Songs Of Distant Earth) nebo keltské dědictví ukryté v jemných melodiích (Voyager).

Man On The Rocks naštěstí není dalším návratem k jeho Tubular Bells, kterých už bylo tolik, až to začínalo zavánět minimálně sebevykrádáním. Oldfield zde předkládá jasně napsané pop-rockové písničky s „Oldfieldovskou“ esencí a feelingem, tu ovlivněné oblíbenými Kelty (Moonshine) a jinde dusající ve šlapavém rytmu či gradující v rockovém bouření. Oldfielda přitom klasicky cítíte všude okolo, jeho kytara se nezapře ani na chvíli, klávesová hra v přepestrém složení dělá skladby zajímavějšími. Ale Oldfield nic nepřehání, soustředí se jen a jen na poctivě vystavěné skladby a výrazivo podřizuje výjimečně dobrému hlasu, za kterým stojí Luke Spiller (jinak pějící v mladé kapele The Struts). Skladby mají výborné refrény, na kterých to stojí i padá a sám tvůrce si to moc dobře uvědomuje. Oldfield měl vždy talent na výběr hlasů do svých děl, tady opětovně dokazuje, že ví, co dělá.

Album se textově opírá především o jakýsi „duchovní“ klid, přirozené mentální zdraví a celková produkce příjemně uklidňuje. I obal zve „do ráje“ modrého moře a dává vědět, že není od věci vylézt ze tmy ven a zrelaxovat se. Jako protipól pak působí konec alba se skladbou Irene, inspirovanou hurikánem Irene, který se prohnal v roce 2011 po Bahamách. Album je hodně osobní, hodně odlišné od new-age prací, jaké má tento umělec za sebou. Jako by se Mike zastavil a s potěšením napsal upřímné a jednoduché album s osobitým vnitřním nábojem.

Po mnoha a mnoha hodinách strávených u tohoto díla jsem došel k názoru, že vlastně ani nechci víc. Nepotřebuji od Oldfielda, aby mi dokazoval i nadále, že jeho inspirace je nekonečná.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

LOPIK / 19.8.14 21:16

Pro mě je Mike Oldfield živoucím důkazem toho že tento muzikant je legenda kterou miloval můj otec a já to mám po něm V jeho skladbách se vidím klidný a bez smutku a lítosti . Alba Tubular Bells a nebo album Voyager 96 je mojí srdcovkou " nádhera Mistře" .cítím, se při vaší nádherné hudbě volný nespoutaný lidskou bezohledností a nenávistí jak už to na zemi chodí léčím si duši " vaši hudbou" která je pro mě lékem nadevšechno. Utíkám před realitou do světa vaší hudby která je nádherná a překrásná . vždycky ve mě vyvolává vzpomínky na jisté lidi a možná i slza dojetí ukápne. Muzika je mám životem mým srdcem i duší .. ale Mike Oldfield je a bude pro mě hudebnikem duše dokaže navosdit stavy něčeho co se nedá ani popsat ja chodím při jeho muzice spát . možná seto zdá jako pitomost ale žiju hudbou která mě osloví na duši . nebýt VAS mistře muzika by nebyla tam kde je Díky :-)

opište kontrolní kód

LOPIK / 19.8.14 21:16odpovědět

parlost / 3.8.14 13:17odpovědět

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Ruadek / 3.8.14 19:57odpovědět

Díky za reakci, takováto obšírná a k věci vždycky potěší. // Ruadek

Martin / 21.7.14 23:24odpovědět

Tahle deska me extremne zasahla. Mozna prave proto, ze jsem jako dite zacal na Moonlight Shadow a az pak zjistil, ze Mike delal taky vaznejsi veci. A tenhle navrat, ja nevim, uz nejsem dite, ale trefil me. Moonlight, Sailing a na druhe strane Man on the Rocks, to je proste pecka. Asi jsem prilis nostalgicky, ale ja se za to nestydim. Presne tohle jsem chtel a dostal. A vyber Luka, to je proste trefa jako vzdy.

-krusty- / 27.4.14 23:12odpovědět

A tak tedy troška rouhání: jsem člověk Oldfieldem víceméně netknutý. Vím že natočil ceněné "Tubular Bells" či "Amarok"....kteréžto jsem vlastně pořádně neslyšel. A právě to bude asi kámen úrazu a nemožnost napojit se na odkaz minulosti a navázat na něj poslechově. A tak můj názor je trochu "z druhé strany". A po poslechu "Man On The Rocks" musím říct, že se jedná o skvěle zprodukovaný, zahraný, nahraný, zaranžovaný megasladký popík, jež je sladší než Springsteenovy nejsladší kousky. Hodně recenzentů kritizuje Downese a Wettona, kteří se v ASIA zaprodali nejbanálnějším popěvkům...ale já neslyším výraznějšího rozdílu. Musím přiznat mírné zklamání z toho, jak je toto album "nehluboké" (nechci napsat "plytké"). Ale třeba jsem tomu všemu pouze neporozuměl :-) Přesto tomuhle chlapíkovi ještě šanci dám....asi prostřednictvím jednoho z výše zmíněných alb.

Ruadek / 28.4.14 8:48odpovědět

Pokud si poslechneš starší nahrávky písničkového stylu od Oldfielda, tak zjistíš, že vždycky byl takovej. Jak píšu v recenzi, on má několik hudebních poloh. Tahle lehčí tu byla vždycky a je to o tom přijmout ho jako takového, nikdy se nesnažil vypadat jenom jako tvůrce velkých artových věcí. Že Asia sklouzla do popíku (a nejenom Asia), to je jiný přpad - tam to skutečně může vadit, protože předtím dělali jinou muziku.

Milan "Bhut" Snopek / 4.4.14 14:15odpovědět

Ty jo... já furt žiju v tom, že Tres Lunas je poslední deska :D Nějak jsem zastydl. Tubular Bells mám rád, nejraději asi trojku. Rád si užívám Voyager, to je perfektní věc, kterou jsem doporučil jedné masérce a ona to album od té doby používá jako kulisu při své práci. Hodně se mi líbí i Five Miles Out, což je dobová rocková klasika. Krom toho si živě pamatuji záznam ze silvestrovského koncertu v roce 2000 v Berlíně. Někde bych vyhrabal ještě záznam na MC. Jinými slovy, Mike mi měl vždy co říct a rád se nechám oslovit i letos :)

Honza / 4.4.14 10:20odpovědět

Venku je 3disková edice s demosnímky a i to stojí za poslech. Syrovější forma některým písním sluší ještě více. Jinak zdařile napsaná recenze a v podstatě vystihuje i můj dojem.

Ruadek / 4.4.14 11:59odpovědět

Já děkuji za pochvalu, po edici se podívám, slyšet Oldfielda v jiných verzích bude stát za to. Přivítal bych i turné se zastávku v Čechách abych ho viděl i podruhé naživo ale to se mi asi nepoštěstí...

Jirka D. / 4.4.14 7:23odpovědět

Oldfieldovské fluidum je z té desky fakt cítit, jak to ten chlap dělá? Přitom docela popík, chvilkama až moc... Ale jinak velmi pohodová deska, Oldfield už toho dokázal hodně a dělá hudbu pro radost, s noblesou. 70 %

Ruadek / 4.4.14 8:38odpovědět

Jak to dělá? Má svůj nástrojový park, jehož zvuk nemění. Má specifickou hru a specifické skládání hudby, kdy v detailech - aniž by si to člověk uvědomil - je stále stejný. A ta deska je skvělá, hodně uvolněná záležitost.