Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Italskou kapelu Misty Morning jsem objevil před pár lety, když jsem dával dohromady podklady pro jeden díl seriálu Zapomenutá dema. Od té doby jsem po očku sledoval její aktivitu, která se ale od roku 2011 absolutně nepohla. Ostatně od dob vzniku této bandy je ta lenost poměrně zřetelná, čehož důkazem může být vydání debutového alba bezmála po dvaceti letech od vzniku skupiny. Ani deska s šibalskou šifrou v názvu nikam nespěchá, a to především svým obsahem. Takže žádné divočení, ale čirá pohodička plná úsměvů.

Album GA.GA.R.IN  - Galactic Gateways For Reborn Intellects je ztělesněním pohody, nenásilného tlačení na pilu, experimentálních výletů a vkusných melodií. Líbí se mi přístup kapely k jejich muzice, oprostila se totiž od sabathovského doom metalu a vyrazila i do kamenitějších cestiček. Stoner rock, potažmo metal je v současnu hlavním nosníkem celého alba. Naproti tomu se jej kapela nedrží zcela striktně a hudba tu a tam vypluje do míst, kde to dýchá párplovským hard rockem nebo jižanským rokenrolem jak z učebnic od Lynyrd Skynyrd. Za další, pánové posluchačům podsouvají drobné psychedelické úlety. Zároveň si ale drží odstup od kapely, která vás v tomto spojení napadne jako první - takže žádné pinkfloydovské experimentátorství se zvuky ve studiu. Je to spíš jako kdyby Oranssi Pazuzu hráli rockec. V součtu předchozích vět se dostáváme k výsledku, že nahrávka bude dosti pestrou.

Líbí se mi ten pomyslný nadhled a kombinování všemožného, které desku prostupuje skrz na skrz. Poslech něčeho takového je pak nesmírně odlehčující a uvolňující, což se někdy opravdu hodí. Nějaké žánrové pózy tu nemají místo, jde o hravou muziku, ze které čiší jistá poťouchlost už jen z některých názvů songů – příkladem za všechny budiž Doomzilla. Misty Morning nadále dokáží do svých písní napresovat parádní a snadno zapamatovatelný refrén, který má tu moc, že si jej budete podvědomě broukat po celý den. Takto mne už v minulosti dostala věc Doom Saloon z jejich EP Martian Pope. Dnes se tento jev opakuje a to hned v několika skladbách. Melodie jsou jednoznačně silnou stránkou kapely, ale nic se nepřehání a po pěkné svižné vypalovačce přichází buďto vlna psychedelické rozvernosti nebo melancholické vyhrávky. Pozornost při poslechu alba je proto střízlivá a vlastně i zábavná, protože se prostě nenudíte.

Určitou zvláštností alba jsou dvě poslední skladby. Jsou to lehce upravené verze předešlých písní do jiného jazyka. Již zmíněná Doomzilla je ve verzi ドゥームジラ –Doomzilla.jp obdařena japonským textem. Obdobně je to v případě titulního songu, který je naproti tomu nazpíván italsky. Humor pánům zkrátka nechybí. Nezapomínají ani do několika míst vložit vsuvku moderního rázu, lépe řečeno pár moderních elektronických momentů, které jinak staroškolský stoner prazvláštně obohacují. I přesto všechno nejde o žádné průkopnictví nebo boření hranic a podobných volovin. O to ale nikomu nešlo.

Tato nahrávka by si tak zasloužila vysokého bodování, už jen za onen přístup k muzice - ten pocit radosti je z ní takřka hmatatelný. Ale buďme soudní a přiznejme si, že muzikantsky jde o prostou žánrovou záležitost, byť s několika dobrými nápady. Což je vlastně dostačující zážitek. Nebo ne?