Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na severozápadě Německa funguje od roku 2016 kapela MMTH, která v roce 2017 vydala svůj dlouhohrající debut Paternoster a od té doby nic. Tedy nic až do letošního listopadu, kdy po dlouhých letech přichází druhé album, jehož jednatřicet minut sice dosahuje obecně respektované hranice pro nahrávku dlouhého formátu, nicméně i přesto vzbuzuje otázky, jestli je to po těch letech dost. Pokud bych měl mluvit čistě za sebe, tak je, protože i ta půlhodina je délka, kterou přežít znamená něco v sobě zlomit, udusit a pošlapat.

Nejde vůbec o to, že by album Infinite Heights, které má minimálně za mě krásný obal, obsahovalo nějakou vysloveně hrůzu, nic takového. Obsahuje instrumentální rock, který po formální stránce má všechno na svém místě. Někdo by řekl instrumentální post-rock, ale kapela sama se tomu „post“ vyhýbá a na svých stránkách k tomu dodává, že jsou víc groovy, víc klasický rock, méně cinematic a méně klišovité tremolo kytary. S čímž docela souhlasím a dodávám, že navíc k tomu jen velmi mírně využívají gradaci (prakticky vůbec) a celkově hru s emocemi, kterou instrumentální post-rock umí a mezi námi mu při absenci zpěvu ani nic moc dalšího nezbývá. No a přesně takhle dopadli MMTH, kteří sebrali to nejzajímavější, co žánr dokáže nabídnout (protože klišé), a zbylo jim ... a zbyl jim kopec nudy.

Poslech desky je taková lehká procházka bez myšlenek, bez ambicí cokoliv řešit, čímkoliv se znepokojovat, cokoliv od kohokoliv čekat. Najít tenhle vnitřní smír je pro mě jako posluchače v podstatě neřešitelná výzva, protože lehké náznaky (třeba změna efektu na kytaře) neustále vytváří dojem jakéhosi očekávaní, vygradování, které už už musí přijít, a ono pořád nic. Album zůstává pouze u těch náznaků, kapela klouže po slibných motivech a nerozvíjí je, spokojuje se s málem. Přitom třeba skladba Relais má několik výraznějších pasáží (a pak že žádné tremolo...), místy jako by mi zavál vítr Long Distance Calling, než to celé zase zhasne a lenošně se převaluje dál. Mluvil tu někdo o promarněných příležitostech?

Při tom všem neslyším ani nějaký jasně identifikovatelný rukopis kapely, vlastní otisk, na základě kterého bych řekl fajn, nejsou jako všichni ostatní, vyhýbají se zaběhnutým šablonám a zvyklostem, ale zase tohle, tohle nemá nikdo další. Kdepak. Infinite Heights z tohoto pohledu vychází jako naprosto jednoduchá, předvídatelná deska instrumentální rockové muziky, která nenabízí žádnou přidanou hodnotu, žádný patent na nápady, na vlastní zvuk, ale třeba i na vlastní podivnost a zvrhlost. MMTH jsou zoufale průměrní, zaměnitelní s jakoukoliv žánrovou kapelou a současně při záměrné absenci alespoň těch žánrových klišé i zoufale nudní.