Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V říjnu 2019 vydala polská post-metalová kapela Moanaa své druhé EP Torches, které u nás na Echoes propral kolega David ze všech stran (připomínejte ZDE) a je pro mě celkem s podivem, že navzdory uštědřenému hodnocení nám jejich aktuální long-play deska Embers přišla opět k recenzi. Naprosto živě si vzpomínám na tehdejší pocit úlevy, když se David ozval a zbavil mě tak povinnosti se tou deskou zabývat, protože podle jedné krátké zkušenosti na bandcampu jsem měl naprosto jasno, že s Moanaa a jejich zvukovým inženýrem Haldorem Grunbergem si do noty nepadneme. Abych ale nebyl nespravedlivý - špatná zpráva není to, že nám jejich novinka opět dorazila do redakce. A není to ani fakt, že tentokrát už mě milá povinnost sepsat recenzi neminula. Špatná zpráva je to, že kapela nadále spolupracuje Haldorem Grunbergem.

Při snaze najít pozitivum na přístupu tohoto zvukaře k mixu a masteringu hudební nahrávky jsem došel na jedno z mého pohledu zásadní - je dobré si něco podobného vyzkoušet a jednou provždy říct nechci, děkuji pěkně. Zvuk této desky neskutečně bolí a těžko se rozhodnout, jestli víc vyvolává pocit hnusu, trapnosti, nebo prostě jen otázku, co tím kdo sleduje a jestli to někomu zato stojí. Je skoro až paradoxní, že ve stejné době, kdy jsem s vypětím všech sil naposlouchával tuhle desku, ke mně doputoval rozhovor kolegů z Marastu s Ad Nauseam, jejichž přístup ke zvuku mi dává naději, že zdaleka nic není ztraceno. Pokud jste nečetli, vřele doporučuju (ZDE), samozřejmě včetně poslechu jejich poslední desky.

Zpátky k Moanaa. Embers je jejich třetí řadovka přiměřené délky 40 minut a nebýt zvuku a nebýt laciné produkce, mohla to být výborná post-metalová deska. Zprvu jsem z ní cítil silný závan Neurosis (kdo by se jim nechtěl přiblížit?), ale později, především ve skladbě Triad, mi jako mnohem bližší možnost srovnání napadli A Storm of Light. Je to o chlapáckém hlasu, hromadě valivých kytar, změnách tempa, atmosféře téměř až osudové (vzpomeňme při té příležitosti na žánrově blízké frantíky Dirge), chvílích totálního vypětí a chvílích skutečného odpočinku. Dejte jako ukázku první skladbu Nothing a zjistíte, že se vším tím umí Moanaa pracovat až neuvěřitelně snadno, přirozeně a plnohodnotně naplnit víc jak sedm minut dlouhou skladbu pro ně nepředstavuje problém.

Během poslechu mi nicméně hlavou koluje hromada naprosto protichůdných pocitů a jediná rozumná otázka spočívá v tom, který z nich upřednostnit. Hudebně mi album přijde naprosto výborné, kompozičně nenajdete krok vedle, práce s náladou a atmosférou je skvělá. Vedle toho vás vždycky dohoní problém původnosti a pravděpodobně najdete nikoliv málo podobné muziky ve své sbírce. Vlastně ani nevím, proč jsem si teď vzpomněl na řeckou kapelu Fields of Locust, která před deseti lety vydala desku Subtopia, což byla jedna z mých prvních recenzí vůbec (s trochou studu ZDE), ale taky jasná ukázka toho, že tyhle post-metaly a post-hardcory se hrály už dávno. Čímž nechci desku Embers nijak snižovat, protože když odhlédnu od těchto podobností, šlape naprosto výborně a umím si představit situaci, kdy bych si ji dokázal opravdu užít.

Ta situace by si žádala pořádné studio, pořádnou produkci a zvukového inženýra, který nemá potřebu se nikomu mstít. Nelíbí se mi bicí, nelíbí se mi ten kravál, do kterého to někdo smíchal a natlačil, nelíbí se mi to, jak se zvuk tříští, rozpadá a valí z beden v naprosto nepřehledném zmatku. A nebuďme slušní, klidně řekněme jméno. Haldor Grunberg to byl, sorry jako. Jinak jsem chtěl ještě psát o tom, že narozdíl od moc pěkně zpracované edice minulého EP je nová nahrávka dost slabota, ale pak jsem se koukl na bandcamp a podle fotek je paráda i novinka, to jen na recenzi došla ošulená novinářská kopie. Což je samozřejmě v pořádku a jste-li fanoušci podobné produkce a sluch už máte na míň než padesáti procentech, Embers dokážu jako solidního zástupce žánru v pěkném balení v klidu doporučit. Pokud ale slyšíte na obě uši a chcete-li, aby u toho zůstalo, neposlouchejte to. Stačí, že jsem to udělal já.