Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsou lidé, kterým nevadí umělecká díla bez vlastní tváře. Je jedno, zda se jedná o obraz nebo hudební skupinu. Jejich názorem je, že není možné v dnešní době přijít s něčím novým, tolerují různé vykrádání, opisování či jen pouhé inspirování se. Já patřím k méně početné skupině lidí, co raději méně honosný počin, ale s vlastním vkladem. Na tvrzení, že tónů je pár a že vše podstatné už bylo vymyšleno, odpovídám, zda je nutné, aby vznikaly další a další klony těch úspěšnějších, múzami častěji líbanějších?

Monolith je revival doom jak poleno. Možná bych vynechal i ten doom a zůstal u revivalu Black Sabath. Praotců všeho temného, zhoubného. Interpretů, co se nechali inspirovat nebo rovnou vykradli odkaz Black Sabath, jsou tuny. Některým se podařilo z chomoutu epigonů vycouvat a najít si svoje místo na scéně, ale většina slouží k smíchu i pláči. Němečtí Monolith brázdí scénu zhruba šest let a „Mountain“ je jejich druhý dlouhohrající zásek. Tedy dlouhohrající – album trvá 38 minut. Dostane se nám osmera skladeb průměrné hrací délky. V žánru psychedelic doom, jak sama kapela svůj styl označila, bych očekával trochu epičtější délku a rovněž více rozvětvenou stavbu písní. Monolith sází na přímočarý hard rock, tedy nějakou tu rozjížděčku, refrén, dlouhé sólo a vracení se k původnímu motivu. Postrádám výraznější atmosféru, nějaký motiv, díky kterému bych měl důvod se k desce vracet. Trocha toho blues a lenivé harmoniky fádní rokec neozvláštní. Jedinou psychedelií, kterou jsem zaznamenal, je dojem z poslechu alba.

Katastrofa sama o sobě je zpěv. Frontman Ralf se stylizuje do role velkého Ozzyho a jako by mu z hrdla vypadl. Bohužel už neumí naučený hlas ohnout, vymyslet zábavnější pěveckou linku a tak jen k pobavení posluchače mňandá a snaží se působit suverénně. Basák s bubeníkem mu sekundují ve sborech, ale trapnost frontmana nezachrání ani na moment. Každičká notička je vykradená a pošlapaná nulovým talentem. Je jasné, že první desky bájných Sabbatů jsou nesmrtelné kulty a nejedna hvězda rockové scény poukazuje na toto období coby své kořeny. Ale všeho moc škodí. Zvlášť když je revival klon nudný. Před krátkým časem jsem kritizoval naše Drunk with Pain za přílišné okukování a opisování od svých vzorů, jenže tito mladíci uměli přes to všechno napsat chytlavý riff! Album „Mountain“ nabízí jednu jedinou položku, která posluchače zaujme zajímavým nápěvem, a sice Moonshine Medication. Celá je roztančená a dýchá nadšením. Jenže hned další song padá do bahna patosu. Abych jen nekritizoval, musím vytáhnout dobře zahrané i nazvučené bicí. Chlapík se umí opřít do úderu a evidentně se vyvaroval digitální stopy nebo alespoň nějakého přílišného upravovaní a jeho nástroj tak zní hezky živelně.

Pořád přemýšlím, pro koho epigoni Monolith hrají. Milovníci a pamětníci sedmdesátek sáhnou raději po originálech té doby. Podobné spolky, snažící se přiživit na zašlé slávě legend, bych pak očekával nanejvýš na zábavě nebo druhořadém motorkářském sjezdu, kde se fans zalíbí až hodně nad ránem. Je tohle cesta k Monolith? Z mého pohledu se jedná o pouhou zavšivovací zbytečnost, jejíž životnost je důležitá stejně jako chřipka.