Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolithe - Black Hole District

MonolitheBlack Hole District

Jirka D.27.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: mobil/ Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Monolithe nestojí na místě a ať už si o jejich proměnách myslíte cokoliv, zaslouží si nejen respekt, ale i trochu pozornosti.

Od alba Zeta Reticuli, což se psal rok 2016, o muzice francouzské kapely Monolithe píšeme pravidelně a nutno dodat, že nás zásobují vydatně. Od roku 2001 stihla tahle formace vydat deset řadových desek, které rozhodně nevynikají tím, že by byly nějak krátké, a být jejich fanouškem si žádá ukrajovat značnou porci času ostatním. Navíc, a to jim budiž ke cti, když se zaposloucháte do jejich tvorby, zjistíte, že jejich doom metal doznává v čase slušných proměn a album od alba dostanete k poslechu vždycky něco jiného. Nebo řekněme to jinak – základ bude vždycky tentýž nebo skoro tentýž, ale použité koření a výsledný dojem se budou proměňovat. S čímž samozřejmě souvisí i to, že ne všem je všechno a vždycky pochuti a není na tom nic špatného – každý máme rádi to svoje.

 

Monolithe band

 

V tomto ohledu nemůžu nedoporučit poslechnout si něco z jejich starší tvorby; klidně to vemte od zmíněného Zeta Reticuli dopředu, až po dva roky starý, výtečný Kosmodrom, čímž strávíte příjemné celé dopoledne, nebo odpoledne, nebo večer … no prostě podstatnou část dne. Téměř hodinku strávíte i s novou deskou Black Hole District, jejíž obsah je pastva pro matematiky a milovníky čísel, protože obsahuje pět skladeb s délkou rovných deset minut každá, pět meziher s délkou přesnou minutu každá, a tedy v úhrnu přesně 55.00. A přitom taková blbost, že jo…

 

Co je ovšem na rozdíl od čísel podstatné, je opět lehce odlišný projev kapely, který ztratil něco z toho minulého (třeba za mě rafinované klávesové nástroje a elektroniku obecně) a naopak s něčím novým přichází, což je na první dobrou čistý zpěv hostujícího Frédérica Gervais (Orakle a další). Taktéž výrazně melodičtější projev, celkově zpěvnější a euforičtější feeling, který už je trochu na štíru s žánrovým řazením k funeral doomu, a spíš evokuje současnou americkou doomovou školu, řekněme takové Pallbearer. Ale než se k nim dostaneme, je třeba zmínit, že evropské žánrové kořeny jsou stále velmi silné a třeba ve skladbě Sentience Amidst the Lights (a rozhodně nejen tam, dejte si třeba začátek On the Run to Nowhere) je opravdu hodně moc znát vliv My Dying Bride. Skoro si říkám, jestli už to není moc. Místy jakoby bych zaslechl drobet Saturnus a hodně Shape of Despair … no prostě ta melodika je tam silná. Asi si nebudeme nalhávat, že Monolithe jsou nějací žánrotvůrci a že pokud se nevrhnou do nějakých kosmických témat mimo běžná žánrová klišé, mnoho podnětných myšlenek neprobudí.

 

Což mi v jejich případě dvakrát nevadí, protože to ani neočekávám a jejich dobře podaný, žánrový standard mi v mnohém stačí. V kontextu současného alba bych rozhodně vypíchl jeho snadnou poslechovost, a to navzdory doomovému žánru. Zjednodušení celkového konceptu desky, důraz na melodické motivy a velmi solidní střídání vokálních poloh, které by jinak snadno mohlo sklouznout do anachronismu a nechtěné parodie, ve výsledku dává velmi přístupný a takový vděčný posluchačský zážitek. Není v tom potřeba hledat žádné komplikace, protože tam nejsou, a má-li tahle ve své podstatě vstřícná doom-metalová deska někomu otevřít dveře k dalšímu hledání v rámci žánru, pak si myslím, že svou roli rozhodně má. A že ji plní velmi dobře.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky