Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Francoužští doomaři Monolithe se nám po dvou letech připomínají s novinkou, která se od předchozí řadovky Zeta Reticuli v mnohém liší. Nebula Septem sebou nese přepych vlhkých závěsů a mlhavého lezava.

Jde o promáč, kterým je příjemný, papírový digipak s nelakovaným povrchem, jenž v prstech hezky šustí. Změnila se architektura grafiky, zmizela pyramida i kruh, nahradil  je černobílý, sedmiúhelný pohled do hlubiny či vzhůru, záleží na každém, jak to vidí. Oproti minulosti přibylo skladeb, místo sáhodlouhých eposů máme co dělat se sedmi stylově přísnými kompozicemi.

Co je důležité, je určitě fakt, že styl doznal zásadních změn, zhutnil se a nově zúžený záběr můžeme chápat jako nerozkoukaný pohled v rozjíždějícím se roce. Asi se někde zpřísnily normy. Zaměření minulého alba je definitivně pryč a nastává čas zasmušilé konverzace mezi hrobníky. V atmosféře citelně přituhlo a zatímco funerální rubáš už na zahradě poletuje, i my se musíme převléct do vhodnější gargeroby. Příklon k pohřební tématice vyvstal jaksi automaticky, vyplynul z tradičně dobře odehraného doomu, který se dosud k problematice laků na rakve příliš nevyjadřoval. Minulé Zeta Reticuli bylo v mnohém "normálnější", klasický doom, kterému se za patama přiměřeně prášilo a stihli jsme si všimnout i lehčích, všedním rockem zavánějících vsuvek.

Nyní se Monolithe rozhodli ubrat na tempu, zatížit klenbu nebeskou a silně zapracovat na atmosféře. K nezaplacení se ukázali klávesové závoje vysící z okrajů skladeb jako cáry opony v opuštěném divadle. Asi šijí u stejné krejčové co My Dying Bride, protože stehy jsou si hodně podobné a i pláč se nese v podobném duchu. Žal je tak nebývale silný a důvěryhodný.

Košaté skladby se rozvíjí velice zvolna, bublající basa dává hutné štulce do předních řad, ale na rychlost to vliv nemá žádný. Kytarový triumvirát káže stylem neovlivnitelných monolitů, dravá, podladěná hra často zdvojených melodií vytváří melancholickou krásu vonící zdravým tlením. Kapele není možné upřít schopnost složit chytlavou a silnou melodii s efektně zvoleným rytmem, to už jsme si mohli všimnout na minulých nahrávkách. V příjemném naladění se odvíjejí motivy vzletných tónů tažených k zemi pochmurným suknem valivé pomalosti a skladby vyvolávají dojem opuštěných zahradních altánů. Kolem jen vůně orchidejí, opuštěnost a osamělý komentátor. Takový materiál se těžko tráví a nazvat krásu tím správným slovem není snadné. Ocenit je třeba i variabilitu v hlasovém rejstříku. Zejména hluboký murmur je laskomina, ale pořád by šlo jen o vhodně zvolenou polohu hrtanového umění nebýt toho, že je prokládán záštiplným škrékáním.

Netroufám si říct, která tvář Monolith se mi líbí víc. Na minulém Zeta Reticuli šlo o barvitě podané doomání, které jsem nebral vážně. Nyní jde o skutečně těžkou kapitolu, které její  zpomalený metabolismus naprosto věřím.