Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sedmá studiovka chicagských Russian Circles je na světě a zní prakticky přesně tak, jak byste čekali. Jako pokračování dlouhé hudební cesty bez výrazných výhybek stranou, ale s notnou dávkou energie a post-metalové sevřenosti, která do sebe mnoho věcí nevpustí. Opět se nacházíme ve vakuu temného světa Russian Circles, kteří to tentokrát drhnou o něco syrověji a víc tlačí na pilu a opět je radost to celé poslouchat.

Blood Year začíná po klasickém kratším náběhu do desky slušným rozjezdem bicích, které byly jedním z prvotních nápadů při vzniku nové desky. Jak sama kapela říká, tento rytmus byl cosi energicky nového, vzrušujícího, na co se postupně nabalila Brianova basa a paradoxně všudypřítomná Mikeova kytara dokreslila celý obraz až jako poslední (údajně se celá skladba „Arluck“ dodělala jako poslední z desky). Je to zajímavý proces, když si vezmu, že základ komponování této kapely je postaven na základních kytarových riffech Mikea, bicí málokdy dostávají prostor jako první hráč v pořadí. Ale jako každý proces komponování muziky, i tohle někdy potřebuje výjimku a jako úvod to dopadlo skvěle. Arluck totiž přesně zachytila atmosféru syrovosti a proudů energie současné hráčské polohy Russian Circles. Totiž, že kapela svůj styl nikam zásadně neposunuje, přesto s každou další deskou dostáváme organický novotvar. Živou tkáň, kterou Sulivanovy struny obrušují až na krev a svalstvo, cítíme valící se proudy melodických křivek a výbušné směsi bicích. A takový je Blood Year, nasranější a syrovější model kapely pro rok 2019.

Změnou proti minulým dvěma deskám je dle kapely to, co lze z nahrávky nějakým způsobem vycítit. Trojice muzikantů nahrávala a pilovala všechny skladby naživo v jedné místnosti bez cílené orientace na tempo, které chtěli dodržovat. Nechali určitým věcem volný průběh.

„Typically, in the past, we’d record to a click track and then build the song around that tempo map. On the previous two records, [Guidance and 2013’s Memorial], Dave would actually track the drums 100 percent by himself, and then, we’d lay bass and guitar down. On this recording, we played the songs together without any guiding tempo or click track. We wanted the songs to feel more natural and open.“

Třetí skladba Milano neúprosně žene celý kotel dopředu a dojde i na slušnou sypanici, což je něco, s čím se nesetkáváme u kluků často. Prakticky na celé desce není místa na odpočinek (i na mé nejoblíbenější desce Memorial hlukové stěny mnohdy ustoupí a nechají posluchače se nadechnout), snad jedině krátká mezihra Ghost on High může sloužit jako bod k nádechu a vzhlédnutí k obloze. Vzletné tóny Mikeovy kytary se ale v další Sinaia postupně přenesou do klasického intenzivního broušení kovu o kov a silný motiv ještě prohloubí. Obrovsky mě baví jejich styl, kdy se postupně sebekrásnější motiv prohloubí do svého naprostého opaku a světlé plochy ztmavnou.

Desku uzavírá těžkotonážní válec Quartered (který si lze přeložit mnoha způsoby, buď jako číselnou hříčku nebo syrovější smysl tohoto slova), divoké kytarové riffování podporuje pestrá a přesná hra na bicí, basa duní a plave tokem těl. Trojice hráčů dává opět facku z milosti přes půl xichtu a odchází po odehrané štaci.

Opět bych řekl, že velmi bavilo a nadále si myslím, že tihle nenápadní tři chlapíci tvoří velké věci.