Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolithe - Black Hole District

MonolitheBlack Hole District

Jirka D.27.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: mobil/ Renkforce RF-DAB-IR1700 / Denon PMA-680R / Tannoy T225 Mayfair
VERDIKT: Monolithe nestojí na místě a ať už si o jejich proměnách myslíte cokoliv, zaslouží si nejen respekt, ale i trochu pozornosti.

Od alba Zeta Reticuli, což se psal rok 2016, o muzice francouzské kapely Monolithe píšeme pravidelně a nutno dodat, že nás zásobují vydatně. Od roku 2001 stihla tahle formace vydat deset řadových desek, které rozhodně nevynikají tím, že by byly nějak krátké, a být jejich fanouškem si žádá ukrajovat značnou porci času ostatním. Navíc, a to jim budiž ke cti, když se zaposloucháte do jejich tvorby, zjistíte, že jejich doom metal doznává v čase slušných proměn a album od alba dostanete k poslechu vždycky něco jiného. Nebo řekněme to jinak – základ bude vždycky tentýž nebo skoro tentýž, ale použité koření a výsledný dojem se budou proměňovat. S čímž samozřejmě souvisí i to, že ne všem je všechno a vždycky pochuti a není na tom nic špatného – každý máme rádi to svoje.

 

Monolithe band

 

V tomto ohledu nemůžu nedoporučit poslechnout si něco z jejich starší tvorby; klidně to vemte od zmíněného Zeta Reticuli dopředu, až po dva roky starý, výtečný Kosmodrom, čímž strávíte příjemné celé dopoledne, nebo odpoledne, nebo večer … no prostě podstatnou část dne. Téměř hodinku strávíte i s novou deskou Black Hole District, jejíž obsah je pastva pro matematiky a milovníky čísel, protože obsahuje pět skladeb s délkou rovných deset minut každá, pět meziher s délkou přesnou minutu každá, a tedy v úhrnu přesně 55.00. A přitom taková blbost, že jo…

 

Co je ovšem na rozdíl od čísel podstatné, je opět lehce odlišný projev kapely, který ztratil něco z toho minulého (třeba za mě rafinované klávesové nástroje a elektroniku obecně) a naopak s něčím novým přichází, což je na první dobrou čistý zpěv hostujícího Frédérica Gervais (Orakle a další). Taktéž výrazně melodičtější projev, celkově zpěvnější a euforičtější feeling, který už je trochu na štíru s žánrovým řazením k funeral doomu, a spíš evokuje současnou americkou doomovou školu, řekněme takové Pallbearer. Ale než se k nim dostaneme, je třeba zmínit, že evropské žánrové kořeny jsou stále velmi silné a třeba ve skladbě Sentience Amidst the Lights (a rozhodně nejen tam, dejte si třeba začátek On the Run to Nowhere) je opravdu hodně moc znát vliv My Dying Bride. Skoro si říkám, jestli už to není moc. Místy jakoby bych zaslechl drobet Saturnus a hodně Shape of Despair … no prostě ta melodika je tam silná. Asi si nebudeme nalhávat, že Monolithe jsou nějací žánrotvůrci a že pokud se nevrhnou do nějakých kosmických témat mimo běžná žánrová klišé, mnoho podnětných myšlenek neprobudí.

 

Což mi v jejich případě dvakrát nevadí, protože to ani neočekávám a jejich dobře podaný, žánrový standard mi v mnohém stačí. V kontextu současného alba bych rozhodně vypíchl jeho snadnou poslechovost, a to navzdory doomovému žánru. Zjednodušení celkového konceptu desky, důraz na melodické motivy a velmi solidní střídání vokálních poloh, které by jinak snadno mohlo sklouznout do anachronismu a nechtěné parodie, ve výsledku dává velmi přístupný a takový vděčný posluchačský zážitek. Není v tom potřeba hledat žádné komplikace, protože tam nejsou, a má-li tahle ve své podstatě vstřícná doom-metalová deska někomu otevřít dveře k dalšímu hledání v rámci žánru, pak si myslím, že svou roli rozhodně má. A že ji plní velmi dobře.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky