Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nevím, co jméno Pan.Thy.Monium řekne širší veřejnosti, ale myslím, že by si někdo mohl vzpomenout na těžko zařaditelný death metalový chaos ze Švédska. Znáte chlápky, co si říkají Day DiSyraah, Winter, Äag, Mourning a Derelict? Ani mně by nic nenapovědělo, znát je pouze pod těmito přezdívkami. Jejich občanská jména pak bouchnou do uší i toho méně znalého dávného severského podzemí. No řekněte sami – na baskytaru, klávesy a tleskání nehraje nikdo menší než Dan Swanö, na kytary jeho bratr Dag a další legendární persona Robert Ivarsson (např. Ophthalamia nebo Incapicity). Dag navíc „hraje“ na šílený saxík a varhany. Ale pojďme dál. Za bicími se objevil Benny Larsson (Edge of Sanity), který zde hraje i na housle a taky tleská. Zpěvákem jest Roberth Karlsson (Facebreaker, Scar Symmetry…), který měl v minulosti nevděčnou roli náhradních zpěváků přicházejíce po legendách. Jeho kratičká epizoda v Edge of Sanity měla název „Cryptic“, jež je doposud nedoceněná jako celek. Kdo byl tenkrát zvědavý na Edge of Sanity, když odešel Dan, že? Ale zpět k neuchopenému (ne)zmaru Pan.Thy.Monium.

Délka působnosti tohoto zvláštního projektu bylo pár let, ale stihli natočit tři vynikající desky, které měly svou podivností cestu k pochopení veřejnosti uzavřenou. Členové Pan.Thy.Monium byli respektováni napříč metalovým i rockovým spektrem. Tím byla jejich pozice jednodušší, než kdyby se jednalo o neznámé muzikanty. Ale vezmeme-li jejich status kultovních hvězd, Osmose Productions, respektive Relapse Records coby vydavatele, měly by být jejich desky v daleko širším povědomí. Zkusíte-li se ale věnovat poslechu jakéhokoliv alba Pan.Thy.Monium, pochopíte, že okruh jejich posluchačů nemohl být příliš velký. Pro fans Mr.Bungle zde bylo příliš death metalu, avantgardní blekouši se teprve rodili a pro deathers to byla ryzí zhovadilost.

Zatímco debut „Dawn of Dreams“ představoval spíše surrealistické vize plné improvizací, na druhém dlouhohrajícím záseku „Khaooohs“ rozproudili svoje představy o progu, o umění i bláznivých hrátkách naplno. Občas to vypadá tak, že geniální nápad jen tak vtrhne tam, kde být neměl, nebo spíš by být neměl, aby srdce klasického skladatele příliš nekrvácelo. Za ten saxofon bych liskal. Klukům tehdy evidentně nešlo o prvotřídní výkony, ale čisté šílenství. Jako pes, co vtrhne do ledničky. Ochutnává, trhá, ničí a raduje se… Písně, dá-li se tak nazvat to, co se na desce nachází, jsou schopné obsáhnout jak obhroublý death, obskurní doom, tak akustické vyhrávky i progresivní rock. Lehké klávesy pod povrchem dávají znát budoucí Nightingale. Ani nevím, jestli lze „Khaooohs“ zvát skvostem. Zřejmě bych tím urazil dobrý vkus citlivějšího posluchače. Nejsem přesvědčen, že jen proto, že v kilech kytar probleskují jazzové nebo bluesové vyhrávky, musím respektovat improvizační tahanice, vytvořené při studiovém jamu.

Možná někoho napadne, zda by autor recenze vzpomínal na podobné darebnosti, nebýt přítomnosti bratrů Swanových a jejich neméně slavných spoluhráčů. Přiznám se, že ačkoliv jsem měl doma originální kazetu, kdo tam hraje, jsem se dozvěděl až s vpadnutím internetu do mého domova. Já Pan.Thy.Monium obdivoval bez toho, že bych tušil hvězdnou sestavy. Jsem podobně trhlý jako tvůrci „Khaooohs“, stejně rád kopu do daných zákonů a užívám si stejně jako oni tehdy nezřízené svobody, neřkuli anarchie. Ostatně zkuste poslechnout a uvidíte, jestli kecám.