Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Monolithe - Nebula Septem

MonolitheNebula Septem

Sorgh19.2.2018
Zdroj: CD (# AO - 068) // promo od vydavatele
Posloucháno na: Sony CDP - 790, Dual CV 1400, PC
VERDIKT: Z odlehčené formy přímo do funerálního zábalu. Takový je skok od předchozí desky k současné nahrávce Nebula Septem.

Francoužští doomaři Monolithe se nám po dvou letech připomínají s novinkou, která se od předchozí řadovky Zeta Reticuli v mnohém liší. Nebula Septem sebou nese přepych vlhkých závěsů a mlhavého lezava.


Jde o promáč, kterým je příjemný, papírový digipak s nelakovaným povrchem, jenž v prstech hezky šustí. Změnila se architektura grafiky, zmizela pyramida i kruh, nahradil  je černobílý, sedmiúhelný pohled do hlubiny či vzhůru, záleží na každém, jak to vidí. Oproti minulosti přibylo skladeb, místo sáhodlouhých eposů máme co dělat se sedmi stylově přísnými kompozicemi.

 

Co je důležité, je určitě fakt, že styl doznal zásadních změn, zhutnil se a nově zúžený záběr můžeme chápat jako nerozkoukaný pohled v rozjíždějícím se roce. Asi se někde zpřísnily normy. Zaměření minulého alba je definitivně pryč a nastává čas zasmušilé konverzace mezi hrobníky. V atmosféře citelně přituhlo a zatímco funerální rubáš už na zahradě poletuje, i my se musíme převléct do vhodnější gargeroby. Příklon k pohřební tématice vyvstal jaksi automaticky, vyplynul z tradičně dobře odehraného doomu, který se dosud k problematice laků na rakve příliš nevyjadřoval. Minulé Zeta Reticuli bylo v mnohém "normálnější", klasický doom, kterému se za patama přiměřeně prášilo a stihli jsme si všimnout i lehčích, všedním rockem zavánějících vsuvek.

 


Nyní se Monolithe rozhodli ubrat na tempu, zatížit klenbu nebeskou a silně zapracovat na atmosféře. K nezaplacení se ukázali klávesové závoje vysící z okrajů skladeb jako cáry opony v opuštěném divadle. Asi šijí u stejné krejčové co My Dying Bride, protože stehy jsou si hodně podobné a i pláč se nese v podobném duchu. Žal je tak nebývale silný a důvěryhodný.

 

Košaté skladby se rozvíjí velice zvolna, bublající basa dává hutné štulce do předních řad, ale na rychlost to vliv nemá žádný. Kytarový triumvirát káže stylem neovlivnitelných monolitů, dravá, podladěná hra často zdvojených melodií vytváří melancholickou krásu vonící zdravým tlením. Kapele není možné upřít schopnost složit chytlavou a silnou melodii s efektně zvoleným rytmem, to už jsme si mohli všimnout na minulých nahrávkách. V příjemném naladění se odvíjejí motivy vzletných tónů tažených k zemi pochmurným suknem valivé pomalosti a skladby vyvolávají dojem opuštěných zahradních altánů. Kolem jen vůně orchidejí, opuštěnost a osamělý komentátor. Takový materiál se těžko tráví a nazvat krásu tím správným slovem není snadné. Ocenit je třeba i variabilitu v hlasovém rejstříku. Zejména hluboký murmur je laskomina, ale pořád by šlo jen o vhodně zvolenou polohu hrtanového umění nebýt toho, že je prokládán záštiplným škrékáním.

 

Netroufám si říct, která tvář Monolith se mi líbí víc. Na minulém Zeta Reticuli šlo o barvitě podané doomání, které jsem nebral vážně. Nyní jde o skutečně těžkou kapitolu, které její  zpomalený metabolismus naprosto věřím.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 14.3.18 11:18odpovědět

Nebula Septem mě moc nebere. U minulého alba jsem toho po stránce inspirace a konstatování, že doomu nedochází dech, našel podstatně víc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky