Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K recenzi na nové album Moonsoorrow přistupuji s velkou dávkou obezřetnosti a to především z toho důvodu jsem se s tvorbou této kapely detailněji nesetkal a jediným mně známým albem je novinková záležitost s dlouhým názvem Varjoina Kuljemme Kuolleiden Maassa, který by se přes angličtinu do češtiny dal volně přeložit Jako stíny putujeme do říše Smrti. Proto prosím čtenáře, aby na tuto recenzi pohlíželi v duchu výše napsaného; nemůžu srovnávat s předchozí tvorbou, do které se pouštím teprve v těchto dnech; možná již Moonsorrow natočili řadu lepších desek a možná nikoliv. Můj dnešní pohled je zcela nezatížen minulostí, ale zase mu bude chybět patřičný nadhled a jen stěží se bude opírat o pevné základy historie.

Tolik ve stručnosti úvodem, jdeme se podívat na novinku. Album o sedmi skladbách dosahuje hracího času něco málo přes hodinku, i když při bližším zkoumání dojdeme k závěru, že skladby jsou tu pouze čtyři. Značně rozsáhlé kompozice přesahující desetiminutovou hranici jsou pospojovány třemi krátkými mezihrami, jejichž význam a obsah může být do značné míry spekulativní, ale pravdou je, že zmíněné čtyři mohutné pilíře zajímavým způsobem propojují a jako subtilní přechodná lávka fungují dobře.

Hlavní tíha ale spočívá na čtyřech zmíněných skladbách, jejichž vnitřní síla, mohutnost kompozic a emoční naléhavost mě dokonale odzbrojují při každém novém poslechu. Velmi snadno se ocitám v říši legend, dávných příběhů, velkých hrdinů a mocných říší. Fantazie začíná pracovat od prvních tónů úvodní skladby Tähdetön, slunce mizí, svět se vzdaluje a najednou se ocitám v úplně jiné dimenzi. Síla Moonsorrow je všudypřítomná, dokonale vás obklopí hutnou metalovou hradbou, podmanivým a velitelským zpěvem a především skvěle vytvořenou atmosférou – klávesy sahající od pekel až po nebesa, éterické chorály, lehká akustika – to všechno vytváří neuvěřitelně barvitý a opravdový příběh jiného světa, světa Moonsorrow.

Je až s podivem, jak výborně ony dlouhé skladby fungují, skoro mám pocit, že tomu ani nemůže být jinak a pětiminutovým skladbám přestávám věřit. Je v nich patrný neustálý vývoj, výborná dynamika příběhu a jen velmi lehké stupňování; abrazivní pasáže jsou skvostně doplňovány melodiemi odněkud z jiné planety, vším se proplétají lehké záchvěvy strun a jiných netradičních nástrojů (třeba v m nejoblíbenější Huuto) a klávesy znějí jak hudba z Olympu. Výsledek tak představuje strhující scenérii tónů, barev, příběhů a nádherných melodií. Těžko hledám něco podobného u mě známých kapel, vše ostatní najednou šedne a tiše se krčí někde v koutku. Možná jde o počáteční ohromení, možná o falešnou iluzi, možná o trvalý vztah. Vše se ukáže časem, každopádně novinka finských Moonsorrow pro mě představuje můj osobní objev prvních čtyř měsíců letošního roku.