Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hned při prvních taktech debutového alba švédských Mordbrand „Imago“ vás práskne přes uši typicky švédský drnčivý zvuk, který zdobil legendární fošny z dob zlatého věku death metalu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jeden by ohrnul pysk nad retro podezřením drze hloupé omladiny. Letmý pohled do historie členů pak pohrdání vyvrací, protože se nejedná o žádné nováčky, ale minimálně ve frontmanovi mají spojnici s oním obdobím. Ten jako člen Macabre End válčil už na konci osmdesátek. Nicméně se o žádnou levnou nostalgickou vzpomínku na bouřlivé mládí nekoná, „Imago“ je krásně čerstvé dílo, plné neutuchající energie i přes staroškolský sound nedaleko Dismember, Grave, Entombed či dalších vůdčích smeček tehdejší doby.

Netvrdím, že nás Mordbrand převálcují nějak originální tvorbou, ale rozhodně vás nakazí zjevnou chutí hrát zrovna tento styl a schopností napsat chytlavý rif. Bez ohledu na první dojem, že máte co do činění se stokrát obehranou deťárnou, vás při delším poslechu obšťastní daleko barevnější muzikou, než by se mohlo zdát. Už úvodní vypalovačka „Revelate“ po ostřejším úvodu najede na melodie, které byste v tomhle ranku kdysi nejspíš nehledali a případně odmítli. Nejedná se ale o melodie, kterými se kdysi proslavili At the Gates, In Flames nebo Dark Tranquillity. Morbrand sází neustále na tvrdost, temnotu, ale také na přímočarost rock and rollu nebo punkovou divokost. Zajímavá je také práce s atmosférou, která umí být zádumčivé doomová („That Which Crawls“) i strašidelně blacková („Bastion of Blood“).

Sludge bahnitá nálada je deskou také protkaná jako smradlavou nití a přitom se nemusíte obávat, že je „Imago“ málo death metalová. Dokonce jsem místy zaznamenal i odkazy ke stoner rocku v rytmické hravosti. Dokud se tedy nerozjede do svižného tempa (před pětadvaceti lety to byla rychlost), kde se drží nejdéle a nejjistěji. Basa nerozjíždí nějaké sólové hrátky, ale ani neplní roli pouhého ztvrzovadla. Krásně chrastivě ve vás rozechvěje bojovou náladičku. Björn Larsson, který oba nástroje nahrál, je velice zdatný muzikant, který se ale netlačí do přetechnizované polohy. Cítíte, že umí velice dobře hrát, ale jeho ego nediktuje Malmsteenovské onanie. Ctí náladu skladby a klidně si pohrává se dvěma tóny, když to dané místo potřebuje. A to se nevidí zrovna nejčastěji.

Svými sólíčky přispěli kámoši z juesej Eric Cutler (Autopsy) a CC DeKill (Gravehill). Nijak z celku nevyčnívají a nenarušují tak krásnou jednolitost desky, i když právě sóla jsou hlavní devizou nahrávky. Mají tu takovou patinu starých časů, že vám připadne, jako byste se vrátili do minulosti, kdy death metal nebyl konzervativní subžánr, ale revolta mladých divochů, kteří zkoušeli posouvat hranice do všech stran. Z každého místa alba zní melodie a postupy, které jste už slyšeli, ale vůbec to nevadí a navíc kapela nekopíruje bezhlavě vše, co se kolem nic dělo a děje a občas i přinese něco svého.

Základem dobrého deathu nejsou jen kytary, ale také kvalitní frotman a to Per Boder rozhodně je. Jeho hlas je pěkně hluboký a ostrý. Nebojí se ani čistých sborů nebo blackových poloh, které jsou správně hnusné. Rozumíte mu každé páté slovo, ale s mávnutím svojí ploutve mu pro jeho zápal odpustíte. Johan Rudberg za svými kumpány nezaostává a tluče do vás svoje představy o deathové rytmice o sto šest. Velice sympatické na jeho hře je bezesporu absence triggerů. Jestliže je použil, nejsou nijak zjevné a neruší tak retro jízdu syntetickým pleskáním.

Osobně mi Mordbrand udělali velkou radost a poslech „Imago“ se mi nestal utrpením, jak jsem si při prvním poslechu myslel, ale pěkně mě pobavil. V době, kdy kromě Grave, kteří jsou jako polití živou vodou, zmíněné legendy spíš recyklují dávné nápady a jejich desky rozhodně nepatří mezi stylový top, je velice sympatické slyšet podobně živoucí nahrávku, která opravdu šlape a ani chvíli nenudí. Ostatně uvidíme, jak se svým potenciálem Mordbrand naloží v budoucnu a zda to není jen výkřik do tmy.