Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Můžu tady hned zkraje vybrečet náladu a sentiment, jak je ta současná hudební scéna (bublina, ve které se pohybuji) mizející a jak se věkový průměr fanoušků vlastně zvedá. Že tu chybí mladá krev, zapálená a nadšená alespoň z poloviny jako já. Chybí chtíč těch lidí něco dělat, něco, co taky sleduju já. To jsou totiž největší atributy, které si můžete v souvislosti s novými/mladými kapelami přečíst. Zejména teda u kapel, kteří hrají nějaký hudební žánr, jehož vznik mohou pamatovat jejich rodiče. Asi jsem se zamotal do vlastních přediv bludů a plků. Je jednodušší se smířit s tím, že nikoho nezajímám a hudební svět a hodnoty, které v něm sleduji taky nikoho nezajímají. Stejně se o všech zúčastněných hovoří jako o bláznech nebo nadšencích. Nebo dinosaurech. Nasrat tomu všemu, je fakt nutné tohle řešit? Hovno… Tak prosím už neřešme, zda tuhle bandu tvoří mileniálové, prostě to tak je. Zda je to případ ojedinělý, všední, nezajímavý či pozoruhodný jest lhostejno.

Mörghuul je kapela vzniknuvší před pár lety. Hraje staroškolský rozervaný thrash/speed se zčernalými podklady. Aktuálně má venku první velkou desku, kterou do světa vypouští skrze vydavatelství Doomentia Records. A to je akt hodný uznání jistého štěstí. Na nahrávce nabízí necelou půlhodinu ostré jízdy, která jde k duhu všem ctitelům takových Nifelheim, Sarcófago, Hellhammer a tak podobně. Je to materiál, který při nevědomém slepém poslechu může dotyčné ucho snadno datovat vznikem mnohem starším, než je rok vydání alba – 2024. Je to špatně nebo dobře?

Vzhledem k tomu, že tu máme hudební žánr, který jsme mohli slyšet na sto způsobů, můžeme jednoduše vysoudit verdikt, zda má taková nahrávka smysl. A já si myslím, že má. Není nic špatného na tom, že někdo ctí určitý žánr, či fúzi několika hudebních směrů. Pokud chce danou hudbu ještě sám dovytvářet a přikládat na jeho vrchovinu další vrstvy – bude určitě fajn, když to bude konat smysluplně a nápaditě. To se bandě Mörghuul daří. Dokážou být jasně uvěřitelní, cítíte, že tomu řemeslu věří a že ze sebe ždímou opravdu důstojné maximum, které v souvislosti s ním chtějí uctívat. Hold je vzdán pěkně. Vyhledávat stopy té či oné kapely, jakožto zdroj silné inspirace mi přijde jako zbytečnost. Teď a tady je tu zkrátka černý thrash, kouše a má vzteklinu.

Tady zkrátka není o čem přemýšlet. Máš rád syrový a svižný thrash s černým zabarvením a občasným speedovým výletem? Tak jsi tu správně. Nemáš rád to, co hrají třeba Vulcano, Slaughter Messiah a další? Tak jdi pryč. Nic víc v tom netřeba hledat. V téhle nahrávce je nadšení, srdíčko a taková nepopsatelná esence onoho hlubokého zainteresování a zakousnutí se pro tu věc dělat oblíbenou muziku. A to je víc než potěšitelné. Tak neseď na prdeli a kup si vinyl, zahroz, zacvič s obratli a uznej tu kvalitu.