Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// 10. 6.  Shove + Yossarian v Klubu 007

Přilákaly mě ty kozy na plakátu i potřeba zjistit, kam zmizela tý holce z něj levá noha. Po cestě na koncert jsem ale na tuhle misi zapomněl, tak jsem se alespoň těšil, jak si trochu zahrozim na nějaký australský zlo-hardcory a dám si panáka za každýho týpka s knírem. Takže jsem byl dost brzo dost vyřešenej. Vstup tři kila, pár desítek povědomých hlav a první kapela... So...ssari...an? (čtu to z plakátu akce, co tu mám doma viset) Ta křtila ten večer kazetu, což mě vždycky potěší, protože je to často spojený s tím, že pak v davu koluje šáňo. Tentokrát byl ovšem rituál uvedení nahrávky na svět završen jejím rozsekáním na sračky sekerou, což bylo ještě lepší. O to více, že tu sekeru pak nikdo nenechal kolovat v davu.

I když ono by to asi ničemu nevadilo. Jak ostatně poznamenal zpěvák po jednom songu, kde se snažil trochu zangažovat publikum "...ale do moshe se vám moc nechce, co?" U hudby, která je postavená regulérně na primitivních, krátkých sonzích s jasně rozpoznatelnými návody k tomu, kterou končetinou kam vykopnout, pochopitelně zamrzí vidět statický les Viktorů Paláků, kteří sice slušně zatleskají po každé písničce, ale během ní tam tam pak stojej a zíraj, jak kdyby jim právě došlo, že Verbal Kint je vlastně Keyser Söze.

Nápodobně u australských Shove, jejichž songy celou minutu snad neviděly ani jednou. To se ale vynahrazovalo nakumulovanou agresivitou, kterou nějak akcentovalo unisex složení kapely, čímž to mělo takovej ten správnej rrriot girl vibe, který mám rád. Je fakt, že při tak krátkých sonzích, prakticky bez záchytných bodů toho člověk nestihne moc vymyslet, co se sebou.  Ostatně si myslim, že nejvíc to těmhle kapelám sluší v obývákách squattů, kdy je nemožné rozlišit, kdo do nich vlastně patří. I tak ale za každou možnost zajít si na něco takovýho pořád do klubu fakt dík.

// 17. 6. Morghuul + Otras v 007

První měla hrát Gertie Adelaido se svým vyhlášeným hrash noise setem (regulérně tam přišel nejeden člověk hlavně kvůli ní), ale její nedávné stěhování do Berlína s obhajobou, že "...v Praze jsem odtamtaď stejně vždycky cobydup" se velmi brzy projevilo s neskrývanou ironií. Zácpa na dálnici uzavřela naděje na to, aby stihla cokoli krom frustrovaného představování si, jak po všech těch stojících autech přejíždí nasranej monster-truck zpoza autobusového okna. Její slova. Myslim, že kdyby se to na poslední chvíli stihlo, byl by to skvěle vzteklej set. Ale nestihlo. Je čas vydat se na Mörghuul.

Jejich olckůl thrash-black vycházející z pod rukou kluků, který se narodili, když já jsem maturoval, sice pořád nesnese ty nejpřísnější měřítka, ale naživo kope parádně. Za mikrofonem jsem si všimnul, že stojí ten samej zpěvák, kterýho jsem viděl minulý týden jak řve u Yossarian. Vo kilo, že ani nesmyl warpaint a vo dvě, že zpíval ty samý texty. Hudebně to bylo zakódovaný ve stejnym trezoru. Oproti tomu minulému týdnu už se naštěstí podařilo trochu rozhejbat lidi, ale energie mnohým dlouho nevydržela a pár intimních moshpitů a wall-of-death nakonec spíš způsobilo, že se prostor před pódiem vyklidil od zbytku opatrných nehodných. Jestli se má ještě skrze tyhle kytarový námrdy vrátit do metalu zpátky nějaká energie, bude s tím pořád dost práce. Ale je to už na lepší cestě bych řekl.

Zatímco Mörghuul dobře posloužej jako rázná zábavovka, na kterou se dá příjemně pokopat, ale třeba oproti takovým americkým Devil Master na ten svůj velkej riff ještě čekaj, tak Otras už je ve svym blackovym výrazu zakotvenější. Výrazně temnější projev, hutnější kytarová hmota a celkově zlejší atmosféra jsou doprovázeny správně hrozivym projevem vokalisty s děravym pytlem na hlavě. Dost mi to sedlo jako motivace k hrozbě a mlácení pěstičkou o strop, což je obecně třeba. Myslim, že na světě by bylo líp, kdyby se obecně vědělo, že občas potřebuješ jenom hrozit a mlátit pěstí o strop. Když po koncertě kytarista poslal do davu dva fakáče, nevěděl si, jestli jde o projev nasrání nebo uznání. Poslal jsem mu je samozřejmě zpátky. Ať to znamenalo cokoli.

// 26. 6. Narozeniny Žižkovské Noci U vystřelenýho voka

Jestli letos slavila Žižkovská noc 15 let existence a tedy se první ročník odehrál v roce 2010, tak je asi možný, že jsem na něm byl a dokonce je i možný, že jsem byl na všech. Kdo si má ty všechny krásný chvíle pamatovat. Rozhodně ale vytáhnu pořád z paměti momenty, kdy jsem skrze tento festival viděl poprvé Manon Meurt v tehdejším Matrixu, Hentai Corporation v Akropoli, Gnaw Their Tongues a Esazlesa ve sklepě Žižkostela, Obscure Sphinx v Exitu a BBYB někde ve tři ráno v Modrý vopici, kam jsem tehdy regulérně zabloudil. Pamatuji si na tištěné průvodce, kterými jsem se snažil zorientovat ve svých ambiciozních plánech vidět šestnáct kapel za večer, abych pak skončil v rohu nějaké pizzerie kalící na nějakej no-name punk a neustále klouzající držkou vo zem, protože kachlíková podlaha byla zlitá třistatisíci spadlými pivy. Ve svých heyday se festival rozkládal na prostoru od Vinohradskýho pivovaru po Cross, od Modrý vopice po Kain. Od určité doby se smrskává co do počtu prostor, to do jejich způsobilosti. Kluby se zavírají, přeorientovávají, sousedi si stěžují, nájmy zvyšují, únava narůstá a letokruhy v těle povážlivě přibývají. Na Žižkovské noci se dá výborně demonstrovat obecné období vzestupu a pádu pražské klubové scény.

Samozřejmě že samotný festival není nevinen. Koneckonců o pořadatelských schopnostech jeho masterminda vznikaly svého času internetové memy. Pořád je ale třeba smeknout před tím nadšením a zarputilostí, které ho dovedlo k tomuhle momentu, a to regulérně navzdory všemu. Nebyl jsem překvapen tím, že ani na narozeninový oslavě nechyběly klasické dočekalovské neduhy. Například typické "vstupné dobrovolné" reprezentované zamračeným typem u vchodu přikazujícím o povinnosti vzít si na ruku pásku vedle nápisu "doporučený vstup 100-200 Kč". More nemám problém po vás hodit šekelem, ale řekněte to na rovinu. Tohle "je to na tobě, ale každý rozhodnutí je v něčem špatný" mě upřímně mrdá.

Ten den bylo dusno k chcípnutí. Všechno se připravovalo na slíbenou večerní buřinu. Mezi to všechno počítám i rudohlavý strejce, kterým nejedno denní pivísko s podnebnými podmínkami zjevně zajistilo večerní rauš, ve kterým dle všeho mnoho z nich ztrácelo ponětí, kde vlastně jsou. Vystřelený voko, jako oáza v pražskym marasmu s dvojkou červenýho vína za 40 Kč k sobě pak logicky vábí lidi všelijakých tvarů a stavů, takže v jistém momentu jsem si zde připadal jak v castingu Mad Maxe. Postupné promíchávání místních spiťarů, smažek a pankáčských děcek se zabloudilými turisty a zvědavými sousedy přivábenými kytarovým reverbem, mělo svůj půvab.

Navíc to Voko venku. Svažná, víceúrovňová zahrádka s podivnými uměleckými díly, vzrostlými stromy spontánně vyrůstajícími z betonu, úzkými schůdky a milionemdvěstěpadesátitisíci možnostmi kam si a na co sednout - vlastně to činilo asi tři čtvrtiny mého rozhodnutí vydat se ten večer sem. Akce byla už od čtyř hodin, takže z důvodu zaměstnání jsem stihl akorát dvě kapely, ale kvůli té poslední, Rosenthals, jsem vlastně přišel. Potřeboval jsem si potvrdit, zdali je skutečně tak dobrá, jak se mi zdála před dvěma měsíci, kdy jsem ji viděl poprvé. Před ní hrála ještě country dvojice Holy Fanda & Paula Nozzari, což je country s českými i anglickými texty, které jsem nerozdýchal, ale vzhledem k žánru to je asi moje skill issue. Nemůžu vyčítat nic sentimentu, kterýmu nerozumím.

Samotný proslov a přípitek k oslavě výročí měl takovou rozpačitou atmosféru. Neměl jsem pocit, že většina lidí tam přišla za tímto účelem. Spíš prostě jen zakalit a zařádit na muziku. V průběhu let z Žižkovský noci odpadlo šílený množství lidí a ti, co přibyli, se z generačního hlediska netopí v nostalgii po časech minulých, jak bývá na těchto večírcích potápějících se lodí zvykem. Dobře už bylo, doufáme, že jste si to užili. Žižkovská noc bude se vším respektem doceněna poprvé nějakých deset let od jejího zániku. Ke kterému se prý však, navzdory všemu a všem, stále nechystá.

Zato následný koncert Rosenthalů odehrávající se v permanentním napětí při očekávání blížící se bouře, ten kopal prvotřídně. Po provokativně pomalejším startu vybalila kapela luxusní arzenál povšechní kytaroviny, která občasným psychedelickým nakročením a rock'n'rollovou energií brzo zaplnila nevelké betonové hlediště pokalenejma děckama, nadšenýma cizincema i třeba postaršími páry, kteří očividně nebyly takhle na živý muzice naposled od tý doby, kdy Vráťa Brabenec hledal celý večer flétnu, protože zapomněl, že jí má v ruce (tohle se mi regulérně jednou v noci zdálo). Pokud někde platilo, že kapela vytvořila publikum, který zpátky vytvořilo tu kapelu, zde to bylo bezezbytku. Vzájemná energie jiskřila v rytmu tančících nohou bosých gotiček, jejichž frajeři se jich ptali, jestli si uvědomují, že tady ukazují své vážené tlapky úplně zadarmo. Mezítím se vedle mě další zbloudivší člověk zeptal, jak že se jmenuje ta kapela, co teďka hraje? Bylo to ve třetím jazyku, ve kterém jsem tu otázku ten večer slyšel.

// 28. 6. Golpe + Molbo + AG-3 + Mordloch v Subzero

O těhlech DYO hardcore-punkových koncertech píšu rád, protože jsou pro ně zásadní stejný parametry jako pro mě. Důležitý je hlavně ať je to pravý, ať to mrdá, ať tomu věříš. Podružnosti typu dramaturgie písní, jejich skladba či nedejbože zvuk jsou více méně irelevantní. Pravda, u zvuku jsem ten den měl dost sníženou laťku tolerance, protože den předtím jsem na street party u Milady poslouchal kapely, jejichž kytarista hrál na kytaru, který zlomil hrdlo, bubeník byl pervitinovým králem, kolem se prcaly bedny několika dodávek narvaných soundsystémama a zvučil to Yarrdesh. Nevím jestli i proto jsem si den následující večer v Subzero hned u první kapely tak moc říkal  "Ty vole, to je fakt dobrej hutnej zvuk."

Byli to český Mordloch. Death metal je sice žánr, který mě moc nezajímá, ale zároveň jsem si během jejich setu říkal, že kdyby tomu tak nebylo, asi bych si řekl "Ty vole, to je dobrej death metal." Nebyly tam žádný technický sóla, honibrcký vyhrávky a pasáže, kdy nám někdo musí ukázat, že opravdu, ale opravdu na ten nástroj umí strašně dobře hrát. Takže v pohodě. Já jsem každopádně přišel pankovat, takže Mordloch strategicky přečkávám. Venku týpek řiká jinýmu capovi "Já jsem tady, protože moje holka tyhle věci má ráda." což mi přišlo skvělý, protože na devadesáti pěti koncertech z osmdesáti to slyšíš přesně navopak. Chábr pak sebou spokojeně třískal v kotli a užíval si život svýho života.

Molbo měli tak geniální koncertní nasazení, že jsem úplně zapomněl, co hrajou za muziku. Týpek sebou mlátil po celý délce sálu, ručkoval po traverzách, válel se, vrážel do lidí a bylo pak vtipný sledovat, jak mu trochu došla po třech sonzích šťáva, tak vyřízeně seděl před odposlechem a pil kozla z plechu. Kotel si to zasloužilo větší, ale lidi se nějak báli mám pocit. Před pódiem byl na všech kapelách plešatej zasloužilej týpek, kterej si tam dával bez pauzy prvotřídní soukromou degenerátskou pařbu a já byl na něj hrozně pyšnej. Žádná potřeba zakomponovávat do toho ostatní lidi, jel si pro sebe. Házel rukama, vykopával nohama, ale do nikoho se nesral. Jenom von, muzika a celý dějiny vošklivosti impregnovaný do každýho jeho pohybu. Byl skvělej.

Golpe jsou asi známá kapela, protože byli na plakátu první. Italskej angažovanej hardcore přísně dodržující pravidlo hudby, u který máte pocit, že je stvořena k vraždění a pak když s muzikantama kecáte, tak jsou to úplný zlatíčka. Byla tam politika a nasranost na svět. U týhle hudby je to třeba. V posledních AG-3 řvala do mikráku naprosto skvělá holka. Co chvíli vlítla do davu a trochu to tam rozhejbávala. Už se docela příjemně kotlilo, protože sme už byli všichni trochu najebaný i vděčný za to, že v klubu celkem funguje klimatizace a je tam líp než venku i navzdory desítkám potících se těl. Zaujalo mě, že kapely tohohle typu z nějakýho důvodu trvaj na drátových mikrofónech i když se co chvíli vydávají na vandry po celé délce klubu. Ten večer se pily pivka a kecalo o tom, jak je něco skvělý a všechno na hovno. Řidič poslední tramvaje pak počkal až doběhnu až k jejím dvěřím, aby je zavřel a odjel mně před nosem. Přál jsem mu škrkavky.