Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Morgoth - Ungod

MorgothUngod

Garmfrost18.5.2015
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50
VERDIKT: Comeback legendy německého death metalu, která se vrací k osvědčenému modelu.

Nebyl jsem nikdy příliš velkým fanouškem německých Morgoth a paradoxně se mi líbila víc tolik zatracovaná labutí píseň „Feel Sorry for the Fanatic“ než třeba „Odium“. Nejoblíbenějším dílem Morgoth ale stále zůstává monstrózní veledílo s krátkou stopáží „The Eternal Fall“. Zde už byl znát citelný odklon z undergroundového světa směrem k první lize death metalu. Tam sice nakročili až s debutem „Cursed“, ale mě se tenkrát líbila právě ta dřevní, brutální těžkotonážnost, válcující vše živé na padrť. „Cursed“ byl už poněkud uhlazený a s „Odium“ nakročili do experimentálnějších, byť stále tvrdých vod. „Feel Sorry...“ se mi líbilo hlavně kvůli odvaze, se kterou předvedli moderní vize začlenit do tvrdého metalu třeba post punk a industrial, a snad i názvem se omluvili všem fanatikům, kteří je nakonec zavrhli. Morgoth měli smůlu, že jejich posluchačská základna byla ryze deathmetalová a alternativci se jménu Morgoth vyhnuli obloukem, byť jim mohla tato muzika šmakovat.

 

Když jsem před časem zaregistroval návrat kapely na koncertní pódia, už jen letmým pohledem mně bylo jasné, že jsou to stejní sráči jako většina tehdejších revolucionářů, kteří vyzkoušeli uhnout ze zaběhnutého, rozvinout styl jinam (Gorefest, Pungent Stench) a když nebyl zájem, rozpadli se. Po comebacku pak se staženým ocasem hráli původní sound a doufali, že je vše odpuštěno. Že staří buď neposlouchají metal nebo jsou už otevřenější a mladí nevědí nic o revolucionářské minulosti a sežerou jim ten old school i s navijákem. Po vyhazovu frontmana Marca Greweho jsem měl veliké obavy z nadcházející, po devatenácti letech vycházející desky. A jak to dopadlo? Obavy se naplnili až po okraj.

 

Kapela se vrací k osvědčenému modelu a zní přesně jako na začátku devadesátek. Nicméně návrat k brutální morbiditě se nekoná. Lehkonohé kytary ve stylu „Odium“ běhají po pražci jako baletky, kouzlí nádherné melodie a nový zpěvák zní jako starý. Cítíte tu schizofrenii? Právě takové pocity mám z novinky já. Ocenil bych hrdé pokračování experimentů, ale zase když se vám dostane do rukou takto výstavní thrash / death metálek, odpuštění se dere na rty úplně samo a ještě se u toho pokyvuje hlavou do chytlavého rytmu. Desku vydává jako v minulosti Century Media Records, natáčelo se v německém Sound Division Tonstudio (Sundern) pod dohledem Jörna Michutty a výsledkem je možná moc hladká produkce, kde bych snesl trochu vystrčených drápků a ocelovějších kytar. Vedle toho je ale vše pěkně a vyrovnaně slyšet, deska není přeřvaná a naopak zní pro uši citlivě, takže nezbývá, než se vrhnout na hudbu samotnou.

 

 

Asi každého napadne otázka, jak zní hlas nového vokalisty Karstena Jägra? Ten je parádní. Možná mi víc než svého předchůdce připomíná Martina Van Drunena a rozhodně nepostrádá jejich brutalitu v hlase. Postrádá však jejich originalitu. Tenkrát měl ostatně každý growler svůj výraz. Odpovědí by mi mohlo být, že je kapel a zpěváků tolik, že pro originalitu není prostor. Myslím ale, že jeden z důvodů je snaha znít jako vzor, než neschopnost znít osobitěji. Jeho pěvecký projev je každopádně stoprocentní a velice rychle si zvyknete, že si bere hlavní slovo. Hudebně se otírají o mistry death metalu středních temp Obituary, Massacre, Asphyx... Na rozdíl od prvních dvou jmenovaných jsou ale Morgoth záživnější. Společnou mají absenci brutálních momentů. Jejich death metal je hodňoučký, nekonfliktní, a to by se v případě death metalu dít nemělo.

 

Hitovost a údernost má snahu vše vyrovnat, ale pořád jsem v rozpolceném stavu. Líbí, ale čekal bych něco jiného. Zajímalo by mě, jak se k „Ungod“ staví ortodoxní fans prvních dvou desek - zda je vše zapomenuto a všichni si užívají, nebo si je poslechnou jen ti, co na ně nezanevřeli po „Feel Sorry...“ Tři čtvrtě hodinky uteče jako nic a ve vzduchu zůstává otázka: má to smysl, nebo se na všechno vykašlat a užít si dobrou muziku? Osobně mám s návraty ke kořenům potíž. Nepodařilo se nám vyvinout, tak se vrátíme ke koloběžce a do mateřské školy. Víc si cením zarputilců jako Cannibal Corpse, kteří střílí pořád stejné desky než rádoby experimentátorů, kteří svoje vize nedomyslí, nedotáhnou je do konce a pak se ohání kořeny. Buď Cannibal Corpse na jedné straně, nebo Cynic na straně opačné. Všechno, nebo nic! Moje hodnocení je tentokrát osobnější než jindy a zřejmě bude i zmatečné. Vy, čtenáři, to budete mít asi jinak.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

GaB / 8.12.16 14:56odpovědět

Tak já jsem nometal týpek, který Morgoth poznal přes "Odium", a jen díky tomu, že původně jim měl nějakým způsobem s Odium pomáhat Carl Mc Coy z FOTN, což jsou moji miláčci. Z toho nakonec sešlo, ale Odium jsem si velmi oblíbil. Když pak vyšla "Feel Sorry For The Fanatic" jsem byl na větvi - naprosto skvělá deska :-) Ale zase na druhou stranu jsem týpek, co rád poznává i minulost a budoucnost, takže poslouchám celou jejich tvorbu a je to fajn. I když na tenhle druh hudby moc nejsem, Morgoth is really good :-) Ale Feel Sorry For The Fanatic zůstává srdcovkou :-)

johndeer / 25.5.15 20:07odpovědět

Za mě prozatím nejlepší death metalová fošna tohoto roku.Už se těšim na Czech Death fest kde jsou hlavní hvězdou festivalu..

prepil / 21.5.15 21:25odpovědět

Přesně! S recenzí souhlas do poslední tečky!

Ruadek / 18.5.15 20:24odpovědět

...ani se mi dnes nechce věřit tomu, že tahle banda skutečně natočila Feel Sorry for the Fanatic. Návraty ke kořenům také moc nemusím, čumí z toho kalkul a je to taková klička, když už nevím kam jinam...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky