Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ani nevím, jak je možné, že se na stránkách Echoes zine neobjevila recenze na debut Deprived kanadských Phobocosm. Deska je to vynikající a jen tak se neoposlouchá. Ptáte se, cože jsou Phobocosm vůbec zač? Nu, vezměme to od začátku. Že se v Kanadě líhne jeden klenot vedle druhého, všichni víme. V rámci death metalu ani nemluvě. Kdo by neznal Gorguts nebo nezavadil o nováčky Chthe'ilist. Phobocosm pili z jiného pramene a ke tvrdému ranku přistupují pokud možno po svém, byť inspiraci se meze nekladou. Při poslechu jejich tvorby vám jistě vytanou na mysli Ulcerate a Portal, čímž se kruh uzavírá. Je třeba podotknout, že jejich styl je výjimečný. Nenajdete v něm stopy po retro old schoolu, moderně, ani po pustém opisování od svých vzorů (byť inspirací je zde plno). Kluci jsou dosti pilní a mimo Phobocosm účinkují v dalších zajímavých kapelách, jako jsou třeba Vengeful nebo Obsolete Mankind. Prvně jmenované vřele doporučuju.

Letošní nadílka Bringer of Drought přináší lehce odlišnou hudbu, nořící se až do bažin pochmurného doomu, kde vládne smrt pevnou rukou. Tempo vskutku zmrtvolnělo a nemáte-li při poslechu v sobě spousty elánu, je možné, že usnete, nebo desku jednoduše vypnete. Zapomeňte na dechberoucí debut, který sice pulzoval temnými náladami, ale nepřipustil díky obrovské energii, abyste přemýšleli nad něčím jiným. Nositel sucha onu srpnovou atmosféru přináší a občas právě i nudu. Odmrštit desku ale není jednoduché, obsahuje v sobě tuny podnětných nápadů, které by jinému interpretovi vysloužily nesmrtelnost.

Album je spíše kratší, což bývá v death metalu vítaným jevem. Zde ale mám pocit, že kousek chybí, aby měla deska nějaký smysl. Čtyři písně v pětatřiceti minutách jsou v pohodě, vzhledem k propracovanosti epických kompozic je stopáž akorát. Jen bych ke své spokojenosti potřeboval nějaký úvod nebo nějaké pojítko, abych neměl pocit, že poslouchám EP s nějakými čtyřmi položkami. Abych ale jen nekritizoval, zastavím se o průzračného zvuku, který měl na starosti zvukařský i kytarový mág Colin Marston (Krallice, Gorguts a tak dále). Dal albu hloubku i údernost. Vše je hezky čisté, bicí ostré, kytary jedovaté, basa heboučká, vokál ani nahoře ani vespod.

Technický death metal prožívá delší dobu zlaté časy. Nikdo vlastně neriskuje, že bude nepochopen. Death metal jako takový zvládne i spousty atmosféry a vyhrávek a zároveň umí zůstat tvrdý a nekompromisní. Phobocosm přichází - jak už jsem zmínil - odjinud. Jsou temní až přízrační, vokál tone v hloubkách, neřve, spíše hřmí, možná místy zvrací. Melodie jsou mocné, táhlé a živé je dělají vynikající bicí, které i v hodně pomalém tempu kouzlí pestré rytmy, plné vyklepávaček i změn rychlosti.

Zatímco u debutu jsem měl pocit, že jsou Phobocosm pro žánr obohacením, aktuálně mám dojem, že Bringer of Drought zaplul jaksi do járku. Najednou si myslím, že jsou Phobocosm zajímavým příslibem do budoucna, respektive vítaným zpestřením při čekání na nová díla předáků tohoto ranku. Říká se, že třetí album ukáže kapelu v pravém světle. Proto si počkám, co nám předvedou Phobocosm na příští desce. Zda vytasí podobný matroš jako Deprived, nebo budou pokračovat ve stylu Bringer of Drought.