Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Motherslug - Blood Moon Blues

MotherslugBlood Moon Blues

Jirka D.30.8.2022
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Žánrová deska plná entusiasmu, který z ní dělá slušně poslouchatelnou a docela snesitelnou stoner rockovou nahrávku. Přesah za hranice všedních dní na ní ale nehledejte.

Troufám si tvrdit, že už podle loga byste australskou kapelu Matherslug žánrově zařadili z větší části správně, i když je fakt, že pokud byste ve svých tipech sklouzli do hluboké minulosti třeba k sedmdesátkovým Black Sabbath, byly byste v té historii už poněkud hodně. Pravdou ale zůstává, že kořeny zemitého bigbítu lze právem hledat právě tam a to, že postupem času kapely přicházely z mírnými úpravami a modifikacemi, nic nemění na tom, že ten základ je stále tentýž. V případě tohoto melbournského kvartetu se najdou všichni, kdo uctívají hrubozrnný a docela dřevní stoner rock, v jejich případě lehce ovoněný poctivým hard rockem, baladičností blues a místy (možná překvapivě, možná ne) klasickým doomem.

 

S výjimkou aktuální desky s tím veselým titulním obrázkem mají Motherslug na kontě další dvě řadovky (z let 2015 a 2017) a pak dvě raná EP, což všechno dohromady tvoří účet za bratru jedenáct let existence, během které se kapele do širšího povědomí (řekněme mimo svou domovinu) dostat nepodařilo. Měl-li bych na tomto místě odhadnout, zda novinka bude znamenat nějakou změnu tohoto stavu, píšu rovnou, že nebude.

 

Motherslug band

 

Deska Blood Moon Blues je tradiční a šablonovitá už jen svým názvem a spíš než novátorský přístup ať už v čemkoliv nabízí solidní pocitovost a velkou hrst nadšení, které je z desky slyšet asi nejvíc. Hned druhou ozvěnou budiž poklony k praotcům žánru Kyuss, které já osobně vnímám skutečně hodně, dokonce možná víc, než bych pokládal za žádoucí. Problém to samozřejmě neznamená pro poslech, který lze absolvovat s prstem v nose (když odmyslím lehce neukočírovaný celkový čas), ale pro nějaké úvahy o osobitosti a kvalitách desky, potažmo celé kapely, už to samozřejmě představuje solidní stopku.

 

Zvuk desky je postavený na hodně zkreslené kytarové rašpli a poměrně dominantním (a skoro až afektovaném) vokálním přednesu Camerona Crichtona, na který jsem si musel chvíli zvykat a ani teď bych nedokázal tvrdit, že mám splněno ze sta procent. Všechno ostatní je tradiční, předvídatelné a svým způsobem solidní, byť místy slyšitelně naivní. Jako klasickou ukázku lze zvolit jednu z úvodní dvojice skladeb Hordes nebo Breathe (s lehkou připomínkou Red Fang), jako bluesového sourozence pak skladbu The Ballad of Jock Brown (nesmějte se tomu názvu), což máte začátek desky a pak můžete dumat, jestli má smysl pokračovat. Za mě více méně má, čeká vás ultra-nářez Push the Venom (nesmějte se tomu názvu), poměrně nesoudné tahání strun v asi nejslabší skladbě nahrávky Crank, ale třeba taky velmi dlouhý (a trochu váhám, zda odpovídajícím způsobem záživný) love song You, který se noří do doomových vod aspoň po prsa.

 

Z tohoto pohledu je toho ke slyšení docela dost, ale vykolíkovaný čas 59 minut je jasně proti. Deska je dlouhá a dlouhé jsou i některé její skladby, s nimiž ne vždy je snadné pořízení (Forever More) a představa příjemně stráveného večera ve společnosti Blood Moon Blues je čistý zástupce z kategorie událostí, které se stanou jednou za deset let. Na cesty, do auta na dálnici, k pivu a na fesťák ke snídani. Není to nutně málo.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky