Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mournful Congregation - The Incubus of Karma

Mournful CongregationThe Incubus of Karma

Garmfrost12.9.2018
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: všem a všude
VERDIKT: Epická velkolepost v očarovaném posluchači vytvoří kouzlo, které ho přenese do tajemné říše vlastní propasti.

Skoro půl roku mi trvalo, než jsem vstřebal poslední album australských náladotvůrců Mournful Congregation. Ani ne tak kvůli tomu, že je deska tak dlouhá, jako pro masívní nálož smutku, který se nedá šmahem obsáhnout. Páté dlouhohrající album (toto označení v případě Mournful Congregation platí stonásobně) The Incubus of Karma přináší šest ohromných kompozic. Respektive čtyři plus dvě kratší instrumentální skladby. Je zde někdo, kdo čekal, že se za těch sedm let od vydání The Book of Kings kapela promění k nepoznání? I v The Incubus of Karma se noří do emocionální bažiny, všemu vládne smutek a zmar.

 

Je vše stejné? Zřejmě bych si musel sedět na uších nebo být naprostým ignorantem. Mournful Congregation si svůj kultovní status nezískali pro nic za nic. Nejsilněji cítím vývoj stran vokálních kreací. Tělo i duše Mournful Congregation, Damon Good, předvádí na novince doslova nejdrásavější screamy své kariéry. Svou bolestí nakazí vnímavějšího posluchače, který pak potrhán hledí, kam se ukrýt se svou zničenou duší…The Incubus of Karma je absolutně nejdelší dílo kapely. Skladby se pohybují mezi patnácti, dvaceti minutami. Což v rámci tvorby Mournful Congregation není nic ojedinělého. Minulá deska obsahovala i půlhodinovou skladbu. Pamatujete titulní The Book of Kings? Podobné peklo se na novince nenachází.

 

mournfulcongregation

 

Cestu k The Incubus of Karma jsem hledal skrz brilantní melodie a vskutku podmanivou atmosféru. Písním vládnou tklivé sólové vyhrávky a už zmíněný drásavý vokál. Ač jsem byl při prvním dojmu zastrašen nedotknutelností a tíhou díla a vlastně i délkou (osmdesát minut…UF!), postupně jsem do desky pronikal a všímal si neobvyklé vzdušnosti, možná až lehkosti, písněmi prosakující. V porovnání s minulostí je novinka v podstatě jemná a éterická. Naštěstí je zde Damon a jeho growl, vyvažující až Anathemovsky zabarvenou atmosféru. Ani Tim Call, novic, který do velice pomalého rytmu vkládá mocné údery. Drží se hodně zkrátka a spíše ho cítíte podprahově, než by rušil přechody a šlapáky. V popředí jsou výsostné kytary a citlivá basa.

 

Mournful Congregation se na The Incubus of Karma dostali do dříve netušené hloubky. Album je mnohdy tak pomalé, až se srdce zastaví. Civilnost i skličující melancholie dílu velice sluší. Viz titulní instrumentálka. Akustické vybrnkávání přelétávají lehoučké sólové party, bicí jsou tu kupodivu krapet svižnější a za vším se vlní sametová basa… Jestli mi doposud nebylo smutno, nyní jsem rozcupován na kousky. Přitom stačilo vnímat vzrůstající žal Whispering Spiritscapes. Deathové peklo se vrací v podobě Scripture of Exaltation and Punishment. Grrr, Mournful Congregation zde cení tesáky, kytary jsou hrubé a zlé, bicí záhrobní, ale basa zrazuje svou melodickou linkou. Přes ní se do kompozice vkrádá původní nálada, a tak se v písni mísí zlá i nostalgická stránka Mournful Congregation. To nejlepší přichází ovšem na závěr. A Picture of the Devouring Gloom Devouring the Spheres of Being má v sobě vše podstatné. Epická velkolepost v očarovaném posluchači vytvoří kouzlo, které ho přenese do tajemné říše vlastní propasti. Každou vteřinu mě mrazí. Po skončení díla mi připadá, jako bych se vracel z daleké cesty. Nic nepoznávám, jen mi je vše povědomé.

 

 

The Incubus of Karma není albem pro každou příležitost. Transcendentní melodie přináší duchovní zážitek, pro který se budete rádi vracet. Je možné, že novinku neocení jen příznivci funeralu, ale i vnímavější a otevřenější jedinci, co rádi objevují neznámé prostředí. Deska má tendence překračovat zažité hranice a tím si vlastně odpovídám na otázku položenou výše: Je vše stále stejné? Ne, Mournful Congregation se podařilo najít a otevřít bránu do neznámých světů. Mournful Congregation ukazují, jak je možné docílit progresu a zůstat old school. Letos jsem s doomovou scénou nadmíru spokojený!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky