Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mouth - Floating

MouthFloating

Jirka D.5.6.2018
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (# TON 037 CD) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82 // PC / Beyerdynamic DT 770 PRO 250 ohm
VERDIKT: Fascinace historií je nekonečná a i když pro někoho možná zbytečná, pro jiné nikoliv. Mouth patří k těm, kterým jejich retro přístup věřím, ale je to důvěra s ručením omezeným.

Osmnáct let fungující trojice Mouth letos v březnu vydala teprve svou třetí dlouhohrající desku, což může navzdory stabilní sestavě zavánět trochu lajdáctvím, ale kdo si počká... znáte to. Album Floating si pod křídla vzalo německé vydavatelství Tonzonen Records a kdo se jen trochu zamyslí na grafikou obalu (nehledě pak na ztvárnění vnitřku a zadní stránky digipaku), snadno dojde k závěru, že Mouth se vrhli na exhumaci starých rockově-psychedelických nálad, což se v promo materiálech ještě doplňuje o zmínku o kraut-rocku a nevím proč o retro-progu. Pokud si pod tím kraut-rockem představujete spíše elektronikou ovlivněný rockový experiment, Floating vám Německo 70. let moc nepřipomene. Což nijak nevadí.

 

Mouth bandNaopak první reminiscence je jasná a přichází hned s úvodními vteřinami nahrávky. Pink Floyd, a to Pink Floyd hodně staří, psychedeličtí a ve zvuku se silně dominujícím Rickem Wrightem. Zmiňme desku More, ale určitě by nás napadla i nějaká další. Myšlenková zkratka by mohla vést k rychlému závěru, že Mouth nedělají nic nového, než že opisují u klasiků, nicméně pravda je trochu složitější a zmínka o PF byla spíš z důvodu zařazení kapely a jejich tvorby do kontextu. Hudební obsah Floating je totiž mnohem zábavnější, než by se na první poslech mohlo zdát.

 

A těch poslechů, než se mi to celé poskládalo do nějaké rozumné rovnice, bylo určitě víc než pár. Mouth na albu představují prakticky dvě lehce rozdílné polohy toho, jak posluchače správně naladit na barevný výlet zpátky do léta lásky s kyselinou pod jazykem, a oba tyto přístupy jsou moc fajn. Prvním z nich jsou čistě instrumentální, delší a v pravém slova smyslu psychedelické skladby (za všechny Sunrise či Homagotago). Tím druhým jsou skladby kratší, zpívané přiléhavě zefektovaným hlasem, které vzývají ducha starých dob s o nic menší naléhavostí. Za všechny Madbeth, kvákadlem zatížená O.T.B. Field nebo přímočařejší Reversed. V nich jakoby se místy objevila lehká stopa progových kapel typu Yes (Distance), ale je to spíš jen další koření, které utváří celkový obraz desky jako vyhlídkového letu do vzdálené historie.

 

Přes všechnu pohodu, která z desky vane a která mi přijde sympatická, bych byl naproti tomu trochu opatrný v tom, pokud bychom měli kapele přiznat nějakou osobitost či invenci. Rozhodně nepopírám, že jejich bleší trh starých krámů má své kouzlo a jistou přitažlivost pro ty, kteří mají rádi zmíněný žánr a jeho dobu, ale stejně tak to budou dost možná právě tito fanoušci, kteří se k podobné produkci budou stavět kritičtěji. Prostě proto, že archiválie pro ně mají větší sběratelskou hodnotu než současné pobláznění vším, co zavání vintage zvukem. Takové to klasické dilema, které se táhne už Hamleta.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Antony / 24.6.18 19:47odpovědět

Aniž bych četl tuto recenzi, zaznamenal jsem své poslechové dojmy takto: Moderní krautrock z německého Kolína, třetí album. Dominuje všudypřítomná fuzzy kytara, ať už v podobě hutných psychedelických šlehů, tak v krátkých nervních sekaných sekvencích. Některé části skladeb jsou velmi zdařilé, jiné méně, celek lze hodnotit jako lepší průměr.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky