Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mun - Nhemis

MunNhemis

Jirka D.29.8.2023
Zdroj: CD, 4-panelový digipak // promo od agentury Heavision
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Oproti minulé desce krok vpřed s ujasněnou vizí toho, co chce kapela hrát a jak chce znít.

S polskou kapelou Mun už jsem měl co do činění před zhruba dvěma a půl roky a bylo to v souvislosti s recenzí jejich tehdejší desky Presomnia. Byla to jejich třetí řadovka, která za mě nedopadla nijak valně a ve shodě s tím nijak valně nedopadlo ani hodnocení v mém textu. Píšu o tom především proto, že dnešní recenze se o tu minulou bude částečně opírat a že pokud vám není líto pěti minut času a chcete mít souvislosti pěkně pohromadě, začtěte se do ní před tím, než budete pokračovat zde.

 

Tak.

 

Co nového na čtvrté desce? Tak především mám oproti minulé zkušenosti pocit, že kapela už ví mnohem jasněji, co chce hrát, a dokonce se jí tato idea daří docela slušně naplňovat. Album Nhemis je mnohem konzistentnější a žánrově čistší, kvalitativně neobsahuje tolik propadů a jeho poslech od začátku do konce bych označil za snesitelný, téměř až důstojný proces. Mun během posledních let lehce zamíchali sestavou, angažovali druhou kytaru, vystříhali se za mě velmi nešťastného vyznění Tool revival (zkuste ZDE), opustili pokusy o čisté zpěvy, přitvrdili zvuk a mnohem víc se blíží něčemu, co bych nazval zjednodušeně post-metal. Nijak objevný, ničím nový, takový běžný a klasický, ale v zásadě nijak urážející. Což vidím jako výrazný krok vpřed  - malý krok pro mě, velký pro ně.

 

 

Zajímavé na tom je, že deska začíná skladbou Zmey naprosto fádně jako post-metalová (a spíš post-rocková) instrumentálka, která se nijak neliší od tisícovky dalších, podobných post-rockových instrumentálek, a že pro svůj hlavní sound si musí dojít až do druhé skladby. Od ní se drží v mantinelech hutné kytarovky s rozumně posazeným vokálem, která mi v záblescích připomene francouzské Gojira, ale naštěstí nijak moc. Minulá nálož Tool je definitivně pryč. Ve zvuku se pak výrazně podepisuje kytarové dvouspřeží a ten rozdíl je hodně moc znát. Přibylo plochy a prostoru, hrací hřiště je najednou výrazně rozlehlejší, padá do hlubin i vzlétá do výšin a člověk má zničehonic dojem, že poslouchá úplně jinou kapelu. V mantinelech rozumného řemesla se daří držet i kompozice a směřování skladeb, jejichž vývoj má smysl a jistou přirozenost, a skutečně málokdy posluchače zabolí v uších nějaký krkolomnější moment.

 

Co se od minula naopak nezměnilo, je využití Marcina Klimczaka a jeho Mustache Ministry studia, kde se nejen míchalo a masterovalo, ale tentokrát i nahrávalo. Což osobně vnímám jako bolest, protože zvuk je hodně ostrý, agresivní a za mě až moc s těžištěm v kytarách. Není zdaleka první ani poslední, který v daném žánru hraje právě takhle, čímž ale neříkám, že z toho mám radost. Od minula se rovněž nezměnilo moje nepochopení myšlenky grafického zpracování nosiče, u kterého jsem mimo buďto já, nebo jeho autor, případně oba. Minule byl autor zpěvák osobně, tentokrát se toho chopil druhý kytarista, ovšem výsledek je za mě naprosto shodně nesnesitelný. Když se ale přenesete přes tyto bolesti, zavřete oči kvůli obalu a do uší si dáte vatičku kvůli zvuku, čeká vás docela solidní post-metalový poslech. Za mě dobrý průměr.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Honza / 25.11.18 16:10

Ty jo, tak můj oblíbenec Paul Barker vydal nový Lead into Gold... No, vždycky jsem ho měl rád, kromě Ala zásadní člověk v Ministry. Po jeho odchovu 2003 se Ministry zhoršili (dočasně). Starý Lead into gold se mi líbí, stejně tak Paulovo projekt Flowering blight, ale už jsem to neposlouchal léta (zaímco Ministry de fakto denně). Paul byl součást skupiny USSA, což mi nebavilo, slušný songy ale byly na Paulově kolekci Fix this. No a The sun behind the sun? Ještě to nemám až tak naposlouchaný, ale už na začátku mi zarazily poměrně archaický postupy a téměř absence kytary. Deska mi celkově připadá kvalitní, super bubny a baskytara (jak jinak), ale za vysloveně skvělej song považuju jen titulní věc, jinak je to v pohodě, ale nenadchne mě to... V porovnání s poslední deskou MInistry Amerikkkant je Sun behind the sun v jiném stylu, v něčem i lepší, ale celkově horší. Pro mě tím pádem vedou Ministry i bez Paula, protože Al vydal od Paulova odchodu 6 alb Ministry, z nichž by se dala vybrat celá řada výborných songů. Ale co mě v poslední době hodně zajímá, je, že se kluci znovu zkamarádili a plánujou spolu po 15 letech psát novou muziku. Což je už léta můj sen. Al jako hlavní skladatel a Paul jako intelektuál v pozadí, kterej vytváří zajímavý zvuk a přidává do Ministry svým skladatelským vkladem takovou citovější atmosféru. No a jeho baskytara, to nemá konkurenci, hlavně na Filth pig a Dark spoon. Ale jako solitér mě Paul vysloveně nepřesvědčil, taky ten jeho nevýraznej vokál celou desku neutáhne. A ta staře znějící elektronika? Asi by byla v pohodě, kdyby tam bylo ještě něco navíc...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky