Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tuhle desku v nepravidelných intervalech přežvykuju už někdy od podzimu a vzhledem k tomu, že další a další poslechy nikam, ale vůbec nikam nevedly, je na čase to nějak utnout. Album Presomnia je třetí deskou polské kapely Mun, která ty předchozí dvě - Axis mundi (2016) a Opia (2018) - vydala ve vlastním nákladu, a až tentokrát se tento mládežnický kvartet chytl u Piranha Music. Jestli je to nějaká výhra, nechci soudit, je to vydavatelství dost mladé, aktuálně se sedmi vydanými nahrávkami, nejspíš hodně podzemní, ale zato určitě nadšené. Snad.

Takže Presomnia. Zmatek doprovázející každý jeden poslech začíná už u jednoduché otázky ohledně žánrového zařazení, o kterém si můžeme myslet, co chceme, ale jako odrazový můstek pro další úvahy to svůj smysl má. Na internetech se dá dohledat post metal, doom metal, stoner metal, psychedelic cosi, progressive cosi, space metal a rock a možná ještě něco dalšího. Prostě chaos. Neuvěřitelné na tom je ale především to, že přesně tenhle chaos deska obsahuje a poslech představuje dost divokou horskou dráhu hudebních zmatků a z nich plynoucích pocitů. V jedné skrumáži najdete post-rockové kytarové cvičení, strojovou rytmiku a ostře vyřezané kytarové sólo pozdějších Tool (zkuste skaldbu Arthur), neskutečně otravný rádoby čistý zpěv (zkuste úvod Scowl nebo Topple) i celkem ucházející metalový běs. Celé to na mě dělá dojem jakéhosi jamování několika vyhulených hipíků, kteří zkouší dávat dohromady všechno, co mají rádi nejspíš po vzoru pejska a kočičky a jejich dortu (že by se Čapek četl i v Polsku?). Ze všeho nejzajímavější je ale pro mě to, že vůbec netuším, jestli je tohle všechno myšleno úplně vážně nebo jako sofistikovaná zábava pro úzký okruh příznivců. Protože pokud je to myšleno vážně, tak pánbů s námi.

Album má ambice začít zmatkovat v podstatě už svým obalem, na který jsem zkoušel chvíli civět a vymyslet, co to má znamenat, než jsem to vzdal a začal hledat smysl jinde. Skutečně si nemyslím, že nějak takhle má vypadat povedený obal hudební nahrávky (tímto zdravím zpěváka kapely a autora grafiky v jedné osobě, Ozimira Gaslonskeho, fotku digipaku máte TADY). Stejně tak si nemyslím, že nějak takhle zní zvukově dobře udělaná deska. Zvuk je hrůza a další hřebík do už tak dost zahřebíkované rakve. Jeho roztříštěnost trhá uši a doslova bolí. Pamatujete si ještě, jak zněly empétrojky ve svých počátcích? S bitrate 128 kbps nebo ještě horším? Tak přesně takhle zní tato deska. Naprosté šílenství. Tímto zdravím Piotra Grzegorowskeho, v jehož Jupiter Ranch Studio se nahrávalo, a Marcina Klimczaka z Mustache Ministry Studio, kde se mixovalo a masterovalo.

Nějaká pozitiva? Upřímně na desce je pár míst, která mě hudebně docela baví, byť jsem přesvědčen, že jsem je už mnohokrát slyšel jinde a lépe. Ale dejme tomu, že by se na nich dalo stavět, že by si kapela ujasnila, co chce vlastně hrát, případně by si najala někoho, kdo by jim to ujasnil za ně a trochu je ukočíroval. Pak by při troše štěstí a velkém kopci práce z toho za spoustu let mohla být dobrá předkapela. Teď ale ne, teď je to chaos a zmatek na druhou, navíc s tak mizerným zvukem, že jakákoliv snaha o bližší pochopení se zasekne hned v počátku. Takže konec. KONIEC.