Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Swallow The Sun - Emerald Forest and the Blackbird

Swallow The SunEmerald Forest and the Blackbird

Jirka D.14.3.2012
Zdroj: mp3 (192 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Touha opustit údolí undergroundových stínů byla patrná už dříve, ale teprve teď hovoří tvorba Swallow The Sun jasnou a čitelnou řečí. Můžeme remcat nad zradou, snahou se líbit, komerčností, kalkulem a láteřit klidně i nad jinými nesmysly. Situace je prostě taková, jaká je a je na každém, do jaké míry se s ní ztotožní. Snahu kapely samozřejmě beru, ale hudebně se raději vrátím do minulosti.

Hvězda Swallow The Sun stoupá, o tom není pochyb. Od doby The morning never came ze mnohé změnilo, posunulo, výrazové prostředky doznaly velkého zpestření a z temných doomařských začátků se vyvinula plně uvědomělá kapela, která chce bodovat a soudě dle posledního alba, hodlá pro to udělat maximum. Mohl bych tu vzpomínat na začátky kapely a tesknit nad tím, jak se z příjemného doomu stává s nadsázkou řečeno metalový popík (sic!), ale spíš by to ukazovalo na můj problém srovnat se s aktuálním vývojem, protože z pohledu hudebního veletoče na tom špatného není nic.

 

Kdo sleduje StS dlouhodobě, nemůže být novinkou až tak překvapen a vývoj, který vyústil v Emerald forest and the blackbird, byl patrný už dříve. Za zlatý středobod bych zvolil album Hope, kde se vlivy obou pólů potkaly v tom nejlepším poměru, mimo jiné se vytvořilo ono krásné logo, a od toho času už se krůček po krůčku postupovalo vstříc vyšší popularitě a většímu úspěchu. Můžu to mít někomu za zlé? Nelze se potom divit, že dříve téměř výhradní murmur ustoupil stále častěji se prosazujícímu zpěvu v přirozených polohách, do popředí se dostávají především a hlavně melodické linky kytar posazené do okouzlující atmosféry kláves (právě ty považuji za jednu z nejsilnějších zbraní StS), a že ty kytary jsou celkem často vytahovány z elektriky a rovněž že přibylo aranžování, zkrášlovadel, fíglů popularity a všech těch malých drobností, které lidově řečeno táhnou. Zářným příkladem je hned první, titulní skladba, o které se redakční kolega v zákulisní šeptandě vyjádřil jako o „komplexní“ záležitosti. Lépe to snad ani vystihnout nešlo, podpisuji a myšlenku přebírám – tempo se v ní pohybuje od toho nejpomalejšího po rychlé, podtržené až blackovým vokálem, nechybí silně atmosférické pasáže, hlasové proměny, ženský popěvek na pozadí, či akustický závěr. Všeho máme na výběr a vybere si vskutku každý.

 

This cut i the deepest je název skladby druhé, která hledá místo mezi táborákovými vybrnkávačkami a společně se čtvrtou Catheddral walls, v níž si zahostovala Anette Olzon (Nightwish), ji řadím mezi největší úlitbu bohům popularity, jaké se zatím Swallow The Sun dopustili. Neupírám ani jedné tajemnou atmosféru, či v případě druhé touhu vyzkoušet si, jaké to je chodit v šatech ala Draconian, ale v momentě, kdy Mikko začne pět svoje „sííí the stááárs, tač jor scááárs“, opouští mě duchapřítomnost a začínám se chovat lehce podivně. V úvodu alba vůbec se posluchač může cítit jako na houpačce, protože mezi tyto dvě písničky byla vložena Hate, lead the way, skladba spíš svižnější, plovoucí na silných melodiích a podepřená lehkými chorály v pozadí a vokálem, za který by se nemusel stydět kdejaký black metalový počmáranec. Vůbec rozsah Mikkových hlasových poloh je značně široký a obdivuhodný, i když v přirozeném zpěvu pořád cítím, že to není úplně ono a že Mikko žádný Pan Zpěvák prostě není (posuďte třebas v úvodu Hearts wide shut, či v následující Silent towers).

 

Právě tyto dvě skladby bych označil za takové typické pro StS na tomto albu – vyklidněná sloka se zpěvem v běžné poloze, na kterou naváže refrén vyhnaný silnou melodií, klávesami a mur murem do závratných výšin, případně se toto pořadí otočí nebo doplní o akustickou pasáž. Nerad bych celou věc zjednodušoval na formulku sloka-refrén-sloka-refrén-závěr, mezi nimiž se občas objeví nějaké „sólo“ nebo přemostění, ale když obdobnou konstrukci bez problému poznáte rovněž v Of death and corruption a Night will forgive us, možná vás začne nahlodávat pocit, že kromě výborně (nebo jenom hodně?) zaranžované muziky zase tolik nedostáváte. Mezi těmito skladbami se potom zajímavě prosazuje již čtvrté pokračování „Horror“, které tentokrát dostalo název Labyrinth of London, a i když se ve své podstatě jedná o hodně jednoduchou záležitost, její přímočarost a odpich od startovacích bloků mě baví, vyjma sem tam se vyskytujícího mužsko-ženského duetu. Skladba má těžiště posazené do rychlé kytarové části bez všech nadbytečných ozdob, které jsou proloženy vsuvkami k nádechu, pomalými, téměř poetickými linkami a výsledný celek tak působí takměř epicky rozmáchle a nadmíru životaschopně. Za zmínku stojí i April 14th, která si v rámci alba žije svým vlastním životem, svou tajemnou a silnou atmosférou.

 

Emerald forest and the blackbird možná bude vstupenkou do světa vyšší popularity a přijetí v širším okruhu fanoušků a jak už jsem psal v úvodu recenze, je pouze můj problém, že se s tímto posunem Swallow The Sun těžko srovnávám. Z alba si víc než kdy jindy vybírám střípky kvality a výborné (víc než rutinní) práce, s nadšením prohlížím nádherný motiv na obálce, ale jinak jsem z této desky mírně řečeno v rozpacích.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky