Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Muse - Drones

MuseDrones

Mirek M30.7.2015
Zdroj: FLAC, mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Muse pokračují v krasojízdě a upevňují svou vůdčí pozici v rámci současné rockové scény. Velkolepý a ambiciózní koncept "Drones" sice není bez chybičky, ale i tak má slušné šance stát se v budoucnu uznávanou a "povinnou" rockovou klasikou…

Ačkoliv je éra rockových velikánů již nenávratně pryč, má tento žánr v rukávu ještě pár posledních es, která se těší masové oblibě a dokážou zaplnit stadiony. Muse lze rozhodně považovat za jeden z jeho největších trumfů. Od třetího počinu "Absolution" trojice pravidelně okupuje vrchol (nejen) britské prodejní hitparády a zároveň poctivě buduje image nejlepšího současného koncertního seskupení. V podstatě lze říct, že minimálně v rámci rockového žánru věhlasnější a populárnější kapelu v současnosti nenajdeme.

 

Muse

 

Jestliže původně projev spolku charakterizovala "radioheadovská" tesknost a melancholie, postupem času ji vystřídala spíše "queenovsky" velkolepá okázalost a patos. Muse každopádně nikdy neusínali na vavřínech a s každým dalším počinem se snažili na svou tvorbu nahlížet z lehce odlišného úhlu. Na posledních albech si například zaexperimentovali s orchestrálními pasážemi či elektronikou, což spousta původních fanoušků nesla spíše s nelibostí a možná i proto se kapela rozhodla na novince "Drones" vrátit k plnokrevně rockovému soundu a ohlásila "návrat ke kořenům".

 

Snad poslední věcí, která velkolepému hudebnímu pojetí spolku chyběla, bylo plnohodnotné koncepční album. Bylo tedy asi jen otázkou času, kdy se do něho jeho frontman a hudební mozek Bellamy pustí. Výsledný koncept "Drones" rozdělil na dvě části, přičemž první pojednává o muži, ze kterého vojenská mašinérie stvořila chladnokrevný vraždící stroj. Hudebně se tato polovina alba nese spíše v přímočařejším, energickém a emotivně vypjatém duchu se zemitými hard rockovými riffy.

 

 

V druhé části ovšem dojde u "hrdiny" příběhu k prozření a proti válečné mašinérii se vzbouří. Nestačí však zachránit sebe ani své blízké a nakonec umírá. Zde už kapela postupně zvolňuje a přináší i klidnější momenty včetně působivé teskné balady "Aftermath". Celé album pak vrcholí epickou desetiminutovou suitou "The Globalist", která se pyšní zajímavými kontrasty mezi baladickými a energičtějšími momenty, okatě pomrkává po art rockové velkoleposti a doslova ždíme z posluchače emoce.

 

Jistě, tvorba Muse je plná patosu, kýče, okázalosti, nabubřelosti, prvoplánového dojímání, nesčetněkrát omletých poselství a místy dochází i ke zjevnému vykrádání rockových velikánů. Samotný příběh prezentovaný na "Drones" pak svým leckdy až úsměvně naivním pojetím může budit oprávněné rozpaky. Nicméně přes to všechno jde stále o nesmírně zábavnou, strhující, chytlavou a nápaditou desku, jež je zároveň hudebně i pěvecky na výši. Obviňovat spolek z progresivního či uměleckého přístupu je sice naprosto scestné, v rámci světové scény ale těžko najdete kapelu, která by se s odkazem britské rockové klasiky dokázala vypořádat nápaditěji a zároveň ho uměla s úspěchem servírovat i mainstreamovému publiku a vrátit na stadiony. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky