Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Americká instrumentální kapela Mustard Gas And Roses není na poli post-metalu žádná novinka a minimálně v prostředí fanoušků Isis bude dobře známá díky tomu, že jejím zakladatelem není nikdo jiný než kytarista Michael Gallagher. Co vzniklo jako boční projekt, se nyní po zániku domovské kapely stalo hlavní činností a zvýšený fokus na dřívější bokovku se promítnul snad do všech aspektů toho, co dělá hudbu hudbou.

Osmero skladeb je dostatečně úderné na to, aby neurazilo fanoušky tvrdé hudby, zároveň umně pracuje s breakdowny a sytí lehčí party melodickými linkami, kde si na své přijdou i odrostlí metalisté. Vyváženost skladeb se zakládá na dobrém poměru obou složek a pochopení potřeb kompozice. Co mi schází nejvíc, je cosi jako „hlubší rozměr“ mezi notami. Ten nacházím hlavně v klidných pasážích s rockovějším feelingem, kde koexistence čistých a zkreslených tónů spouští tu správnou biochemii. Pozitivní odezvu u mě vyvolává vesměs celá deska s výjimkou několika konkrétních pasáží, ale to je spíše záležitostí osobního vkusu, žádný měřitelný důkaz diletantství.

Na první dobrou bych Mustard Gas And Roses přiblížil jako svazek Isis a Pelican, byť podobností by se dalo dohledat více. Ale ono specifické pokřivení melodiky mi evokuje zejména tato jména. Dokladem toho může být úvodní skladba Closer, kde se zmíněné vlivy setkávají a mísí se jako vlny v moři. Hlavně závěrečná gradace zní jako z pera Trevora de Brauwea (nic ve zlém). Do hráčských výkonů se moc trefovat nedá a na konto celkové estetiky se zde křivé slovo také nehodí. Titulní skladba Becoming překvapí čistými zpěvy s folklórním nádechem a dvojka Treshold je dobrou ukázkou toho, jak z krátkého scénáře variováním bicích vykřesat ucházející skladbu. Kytara v osmé Rise dává intru zajímavý přesah, když si pohrává s nostalgickými tóny á la Nate Hall a zvolna se vznáší až k procítěnému závěru díla. Cílení energie do čitelnosti a pestrosti kompozic, jakož i dynamických zvratů, hodnotím veskrze pozitivně.

Michael Gallagher je zkrátka doveda a na své čtvrté desce se prokázal jako zručný kreativec, který nemá pro dobrou skladbu daleko, to ano. Plamen očekávání dusí malá snaha dobývat nečekané pozice a i přesto, že náklonnost k melodickým pasážím je zřejmá a přináší pestré výsledky, celek bohužel vyznívá jako šití podle osvědčeného kopyta. Čert vem to ohlížení se přes rameno, desku mám rád a zastihla mě připraveného odpustit malou invenci při boji se zaběhnutým řádem věcí.