Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Napalm Death mi v devadesátých letech minulého století byli s albem Harmony Corruption vstupenkou z heavy/speed/thrash metalové scény mezi ty tvrdší hudební odnože. S nimi to u mě kdysi dávno začalo. Přitvrdil jsem. S přibývajícím věkem žasnu, co ti chlápci stále dokáží ze sebe vyloudit a k jaké zběsilosti se nabudit. Být ve formě je s přibývajícím věkem stále těžší, ale z osobní zkušenosti vím, že to je jen o zdraví a hlavě. Pak jde vše, ať vám je let, kolik chce. V minulé desetiletce jsem Napalm Death rád viděl naživo a pravidelně mě odpálili svým nasazením a hlukovým bordelem, jenž nemá příliš obdob. Alba z posledních deseti patnácti let kolem mě ale povětšinou jen prošla. S Throes of Joy in the Jaws of Defeatism jsem si však dal delší dostaveníčko, nikdy nevíte, zda nebude to poslední.

Celá nahrávka se samovolně odpálí do nejvyšších možných rotací a Barney si může obrátit plíce naruby, aby ze sebe dostal své sdělení na patřičné vyšinuté (ne)normativní hranici. Herrera a spol. celku dodávají další punc divokosti a jasnosti v tom, co chtějí po letech stále předvádět. Jejich sekaná má nadstandartní struktury a bohatost, která z celkového veletoče postupně s dalšími poslechy vystupuje. Jsou více než rafinovaní a občas z jejich kulometné palby vylézají nečekané prvky, které zaujmou nebo pobaví dle naturelu a zkušenosti posluchače.

Úvod alba ve své první čtvrtině grinduje o sto šest, ale čím déle album poslouchám, zesiluji a zeslabuji, dostávám další a další aspekty. Výsledkem mi je, že Napalm Death jsou stále hraví jak malá děcka, i když u své hry vyvádějí jak uřvaní nevycválaní parchanti, jejichž rodiče hledí raději na dno flašky než na jejich vývoj. Tříminutová čísla jsou v jejich věku dýchatelná. Krátce trvající intenzita je v podání Napalm Death plná silných zvířecích prožitků a rozhodně nenudí jako táhnoucí se číslo plné náročných změn poloh a chaoticky trapné skládání podkladných polštářů.

Na těchto veteránech se mi líbí i to, že umějí vystoupit do středního tempa. Mají stále drtivou sílu jak výrazovou, tak kompoziční. Neostýchají se zkrápět melodie blackově kroužícími vyhrávkami, nesmrdí jim ani kosmické avantgardní tóniny Voivod a až netypicky melodické radovánky. Dostává se i na prog metalová odlidštěná umělecká výraziva, jako by se v jedné mantře srazili Meshuggah spolu s Gojirou. Trocha industriálního lomozu a netradičně postavených skladeb na base a bicích také přicházejí vhod a ukazují, že tito veteráni by neradi uvízli v síti monotónnosti. Nebojí se na své poměry ani alternativního přístupu, který není nepodobný sólovkám Mika Pattona nebo britské industriální scéně. Na verzi alba s bonusy naleznete i cover skladby White Kross od hlukařů Sonic Youth. Je báječná a stala se mi potřebnou. Už jen tento manévr podtrhuje odvahu a tvůrčí svobodu. Ano, až tak netradičně nám mávají Napalm Death svým albem na rozloučenou. Nahrávka na veterány vcelku dravá a patřičně rozmanitá, rozhodně nejde jen o nutné řemeslo. Mám dojem, že by mohli ještě ukovat nejednu rozmanitou pamětihodnost a prohloubit v budoucnu svůj odkaz.