Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - Songs of Darkness, Words of Light

My Dying BrideSongs of Darkness, Words of Light

Sarapis18.10.2010
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 Philips, AKG K44
VERDIKT: My Dying Bride jsou jistotou, o tom není pochyb. Někdy ale na svých albech nabídnou i něco navíc. „Songs of Darkness, Words of Light“ je jedním z nich.

Ani v dnešní době nejeví Umírající nevěsta známky uzdravení a pořád prožívá finální utrpení s noblesou sobě vlastní. Co album, to perfektní sbírka prvotřídního doom metalu ostrovního střihu, jemuž až na pár malých (i větších) experimentů zůstává kapela věrná až za hrob.

Album z roku 2004 patří dle mého názoru k tomu úplně nejlepšímu, co My Dying Bride za celou kariéru natočili. Velice kompaktní deska, která nemá jedinou slabinu, pouze vynikající skladby zabalené do prvotřídního zvukového obalu. Album neposlouchám stabilně, ale kdykoli se k němu vrátím, tak zažívám nevšední a intenzivní stavy. Zpěvák Aaron se zde ve všech skladbách opět překonává a odkrývá další ze svých vokálních možností, temné varhanní hradby (např. v „The Wreckage of My Flesh“) vybízejí k prohlídce nejbližšího temného kostela (pokud možno v sychravém podvečeru) a pekelná ambientní vsuvka v „And My Fury Stands Ready“ ruku v ruce s nápaditým pohráváním si s frekvencemi kytar spaluje všechny pochyby o tom, že po smrti už není vůbec nic. Balada „My Wine in Silence“ slouží jako lekce z efektivity, jak se má správně pracovat s jednoduchostí, aby to člověka nenávratně roztrhalo na kusy. Asi tak 3-riffová záležitost s přímočarým textem, který Aaron svým apatickým způsobem odříkává jako mantru, přičemž žiletka na zápěstí je čím dál více neposedná, otevírá staré rány v duši a okna výškových budov od třetího patra nahoru. Neuvěřitelně silná záležitost. Ve skladbě „The Blue Lotus“ pak Aaron znovu naplno dokazuje, že je ve výtečné formě a jeho procítěný vokál tahá posluchačovu duši z těla ušima ven. Kytary mají sytý a pořádný heavy zvuk a prezentují se neobyčejnými riffy, které z každé skladby dělají samostatnou kapitolu zapadající do celku. Náznaky dosud neslyšeného optimismu lze zpozorovat v „The Prize of Beauty“, která v závěru nastavuje poněkud přívětivější tvář, než na jakou jsme u těchto těžkotonážních zoufalců zvyklí. Ale je to jen záblesk, jinak je obloha stabilně zatažená a deprese trvalá.

 


Účinek kompozic a jejich atmosféry je však stejně jako u všech ostatních alb kapely (a stylově spřízněných spolků rovněž) převážně katarzní a dosud jsem neměl problém udržet své tělo od ostří kuchyňského nože v bezpečné vzdálenosti. Poslech tohoto alba představuje zejména díky jeho celistvosti, nápaditosti a silné citové vodivosti exkurzi do jiného světa, který má sílu vyvolat a vysát negativní emoce (vyjma těch agresivních způsobujících vztek, nenávist apod. - to si radši pusťte nějaký grind haha!) z člověka, který je schopen naladit se na podobnou vlnu. Hustota výborných nápadů pak přirozeně udržuje posluchačovu pozornost na dostatečné hodnotě a dopad desky má tedy maximální sílu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky