Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - The Ghost of Orion

My Dying BrideThe Ghost of Orion

Victimer26.3.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Cit pro plynulost a dobře ukrytou krásu povznesený nad vše ostatní. My Dying Bride jako jistí a pokorní průvodci vlastní jedinečností.

Na vdavky připravená kráska stále není uzdravená, už roky jí není dobře, umírá. My Dying Bride se po pěti letech vrátili s novým opusem The Ghost Of Orion, poprali se s mimohudebními nástrahami a dospěli do bodu, kdy je ten správný čas jít s pravdou ven. Dosud poslední album Feel The Misery jsem přijal pozitivně, protože jsem si k němu uměl najít cestu a naplno se do něj ponořit. Strávil jsem v jeho společnosti nemálo času, to se nezapomíná. Dnes už mi ve stínu novinky tolik zajímavé nepřijde, najednou je na mě až moc energické a snad i nastrojené. Ale znáte to... Teď bude nejlepší nechat ho spát, vše ostatní rozhodne až další odstup a možnost si vše v klidu rozebrat.


Existuje víc lidí, kterým se několik posledních alb My Dying Bride slévá a je trochu problém je identifikovat. I když jsou to všechno nadprůměrná díla, punc jedinečnosti jim schází. Dá se to chápat, stejně jako se s tím dá i nesouhlasit. Nebudu zastírat, že novinka na mne v první chvíli přesně takto působila. Ještě, že jsem z prvních dojmů už nadobro vyléčen a nedám na ně už z principu. Z tohoto důvodu jsem byl v klidu, navíc když jde o album My Dying Bride. Srdcovky, co mě nutí chtít vědět a vnímat víc naprosto přirozeně. Pocit, že poslouchám poměrně nevýraznou kolekci, která sice tlumí i zvyšuje své vnitřní utrpení, ale své pravé emoce zatím skrývá, mě dost brzy opustil.

 


A pak definitivně zmizel, začal se probouzet nový. Tahle deska ho sama nabízí a tím o sobě také dost říká. Přímá, dřevní, melodická a upřímná, taková je The Ghost Of Orion. My Dying Bride volí tradiční přístup, svědomitě mísí těžké kusy s vznešenou melodikou a nepotrpí si na okázalosti. Předvádí svůj klasický doom metal první jakosti bez velkých gest. Album zdobí dobrý zvuk, Aaron je velmi soustředěný a jeho vokál nemá chybu. V obou případech se to jeví jako povedený koncept. Mít vše na stejné bázi, nevykřičet se do němoty, neznít přehuleně a nezabývat se tím, co se děje okolo. Co bylo. To důležité je tady a teď a tahle deska to umí říct. My Dying Bride si nepotrpí na výstřednosti.


První tři skladby hovoří jasnou řečí a udávají tón alba. Výpravné kusy ukazující současný směr My Dying Bride. Plné melancholie, nevtíravých melodických postupů a s dobře voleným hrubým doprovodem jako kořením. Brutalita nevěsty se může zdát na úkor přehlednosti zatažená, ale ve skutečnosti je jen citlivě dávkovaná. Taková To Outlive the Gods u mne vyrostla v neskutečně podmanivou záležitost. Další stěžejní položkou alba jsou dvě epické tryzny The Old Earth a The Long Black Land, kde kapela svou započatou práci kompletně dovrší. Pocity ze všech nosných skladeb se průběžně mění, ale když dojde na valivé rozhoupání The Old Earth a Aaron začne kombinovat své plicní problémy s naléhavým vokálem jako nemocný kazatel zachovávající si svůj šlechtický původ, už není cesty zpět. Tohle album je krutě krásné a jeho nebohá vášeň nás musí navždy přežít.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/mdb%2020.jpg


Ani zklidňující pasáže nejsou novince cizí, je to její další tvář. Různé instrumentálky, dohry a předehry mě většinou neberou, ale taky jsou alba, kde mně v zásadě nevadí. A The Ghost Of Orion patří do té druhé kategorie. Všechny tři skladby, kterých se tahle charakteristika týká, jsou věrné atmosféře alba. Nečeří vodu, zbytečně na sebe neupozorňují, plynou a spojují. V tichosti sborů Your Woven Shore deska příjemně dohrává, éterická jemnost The Solace s ženským vokálem a v kombinaci s typickým rukopisem kapely se nakonec hezky rozvine, a titulní vybrnkávačka, která tvoří mostek mezi nejvýpravnější částí alba, songy The Long Black Land a The Old Earth, je jednoduše zastřená a vyšeptávaná, protože si to album žádá.


Novinka je naprosto vyrovnaná deska bez excesů a zbytečných povzbuzení, její struktura je pevná, nezatížená povrchními nesmysly. Když si vzpomenu na zdivočelou bestii The Light at the End of the World, která po experimentech s procenty vrhla kapelu zpět do starých lesů a ruin, mohla by The Ghost Of Orion symbolizovat její zkrocenou verzi. Jejich příběhy a povaha se sice liší, ale ta přímočará hra s původní krásou je si velmi podobná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 26.3.20 18:59odpovědět

Feel the Misery bylo fantastické album, ale z The Gost of Orion jsem nadšený. Nádherně pestré a vzdušné album plné jasně daných melodických linií. Zdánlivá přímočarost nabízí skryté metafory. Jasně, jsem starý blázen a nekritický fanda MDB, ale přece jen jsem jejich desky s výjimkou Feel the Misery nechválil bez výhrad pěkných pár let. Možná moje nadšení časem opadne, ale zatím si užívám plnými doušky.

Kruppe / 26.3.20 13:34odpovědět

No, Feal the misery mi prisla o dost lepsi,toto album pouzivam jako kulisu,bohuzel...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky