Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Celkem načas si dali švédští Naglfar s vydáním další řadové desky. Současná novinka Téras je dělena od posledního dlouhohrajícího počinu propadem téměř pěti let. Za ten čas však mohly uzrát mnohé nápady či inovace, které třeba kapela hodlala vtisknout do let dalších. Nuže, podívejme se pod pokličku…

Již šestá nahrávka vcelku dobře známých black metalových chrličů by měla poukazovat na jistou vyspělost kapely. Zvláště, když svou kariéru tato banda odstartovala tak skvělou nahrávkou, jako byla Vittra. Nicméně v mém osobním žebříčku v rámci jejich diskografie tuto laťku dosud žádná jiná nahrávka nesundala. Útoky byly patrné a častokráte šlo o jen drobné chybičky, leč nepodařilo se. Nyní se snaží být kapela zase úspěšná. Volí cestu klasického švédského black metalu, který jede jak nákladní vlak. Nic mu nebrání v cestě, nikde nestaví, jen v cíli. Však vzpomeňme na souputníky jako Marduk či Dark Funeral. Naglfar se mohou směle řadit po bok těchto nestorů a všichni dobře víme, že je nutné s nimi stále počítat. Ačkoliv hůl už utrpěla nějakou tu frakturu. První housle bohužel Naglfar nikdy nehráli, ale v zákulisí se taky neschovávali. Jsou to hráči, kteří mají vervu a je na nich dobře znatelný um. Nemají proto zapotřebí se strhávat do nějakého průměru, proč ale jejich současné kroky vedou tímto směrem? Zkusíme si odpovědět…

Předně mi přijde, že zase ten zvuk nějak stojí mimo lavor. Je to neustále ten samý kolovrátek o Loudness War, ale někdo na to nadávat zkrátka musí. Při pohledu na vydavatele – Century Media Records, což je tak trochu synonymum pro danou problematiku, je mnohé částečně vysvětleno. Dále se kapela snaží znít jaksi bombasticky a uhrančivě. Občas se jim na špek skočit dá, ale z celkového pohledu to notně nudí a přehlcuje ústa. Útok na posluchače v rychlých pasážích je čistě věc žánru, čili tady bych tolik kritický nebyl, ale po nějaké té minutě se má pozornost rozostřuje. Něco málo zajímavých nápadů a příjemných momentek se objevit dá. Není to celé jen ratata a takzvaný samopal metal, má to tendenci cosi sdělit a oslovit pokud možno, co největší počet posluchačů. Ovšem výsledek nedrží pohromadě tak, jak by si mnozí jistě přáli. Alespoň mně se ten obrázek jeví plný přesahů a nechtěných šmouh s cákanci. Není tam jádro, které hledám u podobně znějících kapel. Fasa nahrávka to tentokrát nebude…

Prost předsudků a zaslepen nevědomím o ostatním zbytku scény toleruji hodnocení kdesi nad průměrem. Já, jakožto milovník debutu Vittra a i několika následných počinů, nejsem schopen posadit album na vyšší polici, než je ta uprostřed. Tentokrát Naglfar vyvázli se zdravou kůží a udrželi si standart blackové drtičky. V příštím klání se snad umístí lépe a třeba si již zase sáhnou na hořejší sedačky, kde se dosud sluní jiní. Toto místo bych jim přál, ale nynější tvorba mi utvrzuje v negativních zítřcích. Nechme se překvapit a žijme raději přítomností.