Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Napalm Death - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

Napalm DeathThroes of Joy in the Jaws of Defeatism

Michal Z7.9.2021
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Grindující počátek alba nastavuje jeho jednoznačné vnímání, což pro celek rozhodně neplatí. Nahrávka časem vypouští mnoho zajímavostí a s hrací dobou přibývá i rozličných výrazů a stylů, které aktuálně Napalm Death bezostyšně vsunují do své hudby. Ať už to je hluková alternativa, či industriální lomoz. Na veterány hodně odvážné album.

Napalm Death mi v devadesátých letech minulého století byli s albem Harmony Corruption vstupenkou z heavy/speed/thrash metalové scény mezi ty tvrdší hudební odnože. S nimi to u mě kdysi dávno začalo. Přitvrdil jsem. S přibývajícím věkem žasnu, co ti chlápci stále dokáží ze sebe vyloudit a k jaké zběsilosti se nabudit. Být ve formě je s přibývajícím věkem stále těžší, ale z osobní zkušenosti vím, že to je jen o zdraví a hlavě. Pak jde vše, ať vám je let, kolik chce. V minulé desetiletce jsem Napalm Death rád viděl naživo a pravidelně mě odpálili svým nasazením a hlukovým bordelem, jenž nemá příliš obdob. Alba z posledních deseti patnácti let kolem mě ale povětšinou jen prošla. S Throes of Joy in the Jaws of Defeatism jsem si však dal delší dostaveníčko, nikdy nevíte, zda nebude to poslední.

 

Celá nahrávka se samovolně odpálí do nejvyšších možných rotací a Barney si může obrátit plíce naruby, aby ze sebe dostal své sdělení na patřičné vyšinuté (ne)normativní hranici. Herrera a spol. celku dodávají další punc divokosti a jasnosti v tom, co chtějí po letech stále předvádět. Jejich sekaná má nadstandartní struktury a bohatost, která z celkového veletoče postupně s dalšími poslechy vystupuje. Jsou více než rafinovaní a občas z jejich kulometné palby vylézají nečekané prvky, které zaujmou nebo pobaví dle naturelu a zkušenosti posluchače.

 

 

Úvod alba ve své první čtvrtině grinduje o sto šest, ale čím déle album poslouchám, zesiluji a zeslabuji, dostávám další a další aspekty. Výsledkem mi je, že Napalm Death jsou stále hraví jak malá děcka, i když u své hry vyvádějí jak uřvaní nevycválaní parchanti, jejichž rodiče hledí raději na dno flašky než na jejich vývoj. Tříminutová čísla jsou v jejich věku dýchatelná. Krátce trvající intenzita je v podání Napalm Death plná silných zvířecích prožitků a rozhodně nenudí jako táhnoucí se číslo plné náročných změn poloh a chaoticky trapné skládání podkladných polštářů.

 

Na těchto veteránech se mi líbí i to, že umějí vystoupit do středního tempa. Mají stále drtivou sílu jak výrazovou, tak kompoziční. Neostýchají se zkrápět melodie blackově kroužícími vyhrávkami, nesmrdí jim ani kosmické avantgardní tóniny Voivod a až netypicky melodické radovánky. Dostává se i na prog metalová odlidštěná umělecká výraziva, jako by se v jedné mantře srazili Meshuggah spolu s Gojirou. Trocha industriálního lomozu a netradičně postavených skladeb na base a bicích také přicházejí vhod a ukazují, že tito veteráni by neradi uvízli v síti monotónnosti. Nebojí se na své poměry ani alternativního přístupu, který není nepodobný sólovkám Mika Pattona nebo britské industriální scéně. Na verzi alba s bonusy naleznete i cover skladby White Kross od hlukařů Sonic Youth. Je báječná a stala se mi potřebnou. Už jen tento manévr podtrhuje odvahu a tvůrčí svobodu. Ano, až tak netradičně nám mávají Napalm Death svým albem na rozloučenou. Nahrávka na veterány vcelku dravá a patřičně rozmanitá, rozhodně nejde jen o nutné řemeslo. Mám dojem, že by mohli ještě ukovat nejednu rozmanitou pamětihodnost a prohloubit v budoucnu svůj odkaz.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky