Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nattehimmel - Mourningstar

NattehimmelMourningstar

Garmfrost2.5.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: Kdysi mocní páni avantgardní a progresivní evoluce unaveně oprašují blackové kořeny, ale výsledek je bez chuti a zápachu...

Byla kdysi dávno jedna velevýznamná kapela jménem In the Woods... Tato legenda se částečně transformovala do dalšího zajímavého seskupení Green Carnation. Tam to nedopadlo, vše ovládl Tchort a bratři Botteriovi se odporoučeli. Po comebacku In the Woods... se oba pánové podepsali pod první návratovou desku Pure a poté odešli znovu. In the Woods… šli cestou snazší a lákavější. Botteriovci zkusili rozjet progresivně doomovou partu Strange New Dawn, s níž mnoho povyku nezpůsobili, a tak zkusili spolu s parťákem ze SND S. Rothem, nezmarem a rovněž spoluhráčem z In the Woods… Jamesem Fogartym, alias Mr.Fogem založit novou kapelu. Přibrali kytaristu Davida Cartera (ex-Baalberith) a rozjeli Nattehimmel.

 

nattehimmel

 

Nattehimmel nese všechny znaky prvního působiště. V podstatě se jedná o pokračování In the Woods…, kteří tuto podobu psychedelického blacku dávno opustili. Do dob Omnio či Strange in Stereo se pánové nevrací. Bohužel už takové divočině neholdují. Spíše bych debut Mourningstar historicky zasadil někam k desce Pure. Nebo před ní. 

 

Tempo nahrávky je valivé, takřka doomové. Pan Fogarty zpívá svým typickým barytonem, který prostřídává decentními screamy. Album působí věrohodně, zvukově i hráčsky silně. Nicméně jako celek působí, jak to říct… Unaveně. Fádní melodie spíš nudí, než by lákaly k nadšeným poslechům. Členové Nattehimmel svěřili Mourningstar nizozemskému labelu Hammerheart Records, který kdysi vydal In the Woods… kompilaci prvních dem A Return to the Isle of Men. Pomyslný můstek ve mně probudil myšlenku, že si pánové zavýletují do prenatální historie a obšťastní nás syrovým blackem. Kapela se tak prezentuje, věnuje se okultismu, vesmíru a temnotě. Nicméně hrany jsou léty ohoblovány a ničemu nepomůžou jak zmíněné screamy, tak syrovější ladění kytar. Mr. Fog se ve svých projektech blacku blíží daleko věrohodněji, než se mu to daří ve společném úsilí se stárnoucími bratry, kterým to více slušelo na progresivně experimentální vlně.

 

 

Líbí se mi slušivý front cover s andělem smrťákem hozený do černobílé fazóny. Rozumná stopáž dělá album poslouchatelné bez výraznějších problémů. Skladby jsou vyrovnané, celek funguje docela v klidu. Jen mu chybí nějaké vzrušení. Nemá ostny, ani není výzvou. Není moderní, ale ani dostatečně old-school, aby zadrnkal na nostalgickou strunu. To přímočařejší a jemnější In the Woods…, kde vládne dávný kumpán většiny z osazenstva Nattehimmel - Anders Kobro, mi v současné době sedí daleko víc. Není co kritizovat, ale ani chválit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 3.5.23 8:03odpovědět

Nemastné, neslané, člověk to poslechne a v podstatě to v něm nic nezanechá. Čekal jsem určitě víc.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky