Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Naurrakar - Epilog lidstva

NaurrakarEpilog lidstva

Bhut2.1.2014
Zdroj: CD #WWP024, promo
Posloucháno na: Sony DVP-NS330; Sony STR-6X590; 2x Schneider 3way ; 2x Schneider 603YLS colinal
VERDIKT: Smrt je blízko, je cítit v každém kroku a z každého dechu. Lidstvo prožívá svůj epilog, epilog, jež byl čirou náhodou taktéž zhudebněn. Projděme si jeho děj stránku po stránce.

České black metalové kapely dávají poslední dobou čím dál více najevo, že nepatří do žádného odpadu a je nutné s nimi počítat dokonce i ve světovém formátu. Nebudeme nyní vzpomínat skvosty, které v nedávné době vyšly, nýbrž o jednom z nich si právě cosi povíme. Naurrakar je kapela relativně nová, téměř neznámá, ovšem s potenciálem geniálním. Svou přítomnost ohlásili rouhačským demáčem Imperium Satana, po kterém následovalo EP Zákon Chaosu, kde nastolili svůj osobitý směr a ukázali pravou tvář. Nyní se pyšní čerstvým debutem Epilog lidstva. A právě Epilog lidstva si začátkem tohoto nového roku rozebereme.

 

Za zvuku mrazivých sirén vchází do masy lidí jejich poslední vteřiny. Jedinci přemýšlí, co učinit jako svůj poslední krok, jiní zas tupě kráčí v davu. Co bude vaším epilogem? Naurrakar nabízejí jiný rozměr black metalu. Nabízejí lidskou špínou prolezlé pasáže, ze kterých mrazí. Působí na mne dojmem šedého industriálu a pocitu chladného vzrušení. Ne, že by jejich hudební směřování bylo ovlivněno industriální hudbou, ovšem ta atmosféra dýchá jinak než u ostatních raw black metalových těles. Však Naurrakar kráčí někde mezi, kráčí po cestě, kterou brázdí de facto jen oni.

 

Black metal opět dostal živoucí podoby, dostal tváře pokřivené chemickými pokusy, dostal ošklivých jizev způsobených odlétající struskou. Rozhodně tato stigma nejeví znaky pekelných řádů. Hudba je blíže smrti jako takové. Dýchá z ní dekadence, nikoliv kacířské vystrkování rohů. Když k dané náladě doplníme skvostný obal z dílny spřátelené, výborné malířky Morgause, můžeme hovořit o výborném kontrastu. Hezky se mi dívá na ten náš underground, kterak je propletený a jeho klikaté cesty se mnohdy spojí až v nečekaných bodech. Morgause totiž je členkou uskupení Infernalismus a její díla spadají právě do tohoto žnru, tj. dekadence a surrealismus. A přesně v tomto duchu funguje i hudba Naurrakar. A když už se lehce bavíme o obalu, připomenu drobný detail. Celkový booklet alba je totiž vyhotoven ve velice podobném (téměř stejném) stylu jako předchozí EP Zákon Chaosu. Pro někoho možná zbytečné a nepodstatné, pro mě originální a příjemné prolnutí.

 

Mnohým je nejspíš známo, že kapela vystupuje bez bubeníka (tuto stopu má puštěnou ze záznamu) a otázkou samozřejmě je, jak to zní na albu. Upřímně - zvuk bicích je důstojný a od živých jej odlišují snad jen nepatrné rozdíly, však se o jejich realizaci postaral Lord Morbivod. Nicméně jak bicí, tak zbytek nástrojů mají velice ostrý a syrový zvuk. Tedy přesně takový chladný, mrazivý, který se do dané hudby a jí nastoleného tématu adekvátně hodí. Především bych vyzdvihl kytarovou práci. ta totiž nehází jen šíleně cirkulární riffy, nýbrž kouzlí nádherné melodie a tu a tam se vyloupne i nějaké to sólo, které opravdu stojí za zmínku. Dokonce i vokál je střídán v jednotlivých barvách a tóninách, čímž se kapela opět vzdaluje všednosti. Doplňující sirény jsou jen dalším detailem, který dodává albu na originálnosti a především notně zahušťuje jeho už tak smogovou atmosféru.

 

V určitých momentech dávají autoři snad záměrně vzpomenout na kapely věhlasnější. Například úvodní kousek Dědicové jaderného věku jakoby vypadl z rukávu Vargovi při tvoření alb Belus a Fallen. Naproti tomu hned následující Antihumánní technologie likvidace mi v jistých chvílích zase připoměla kontury starších Mayhem. Není to kopírování, ale jen drobné a nenápadné připomenutí. Naurrakar totiž nadále kráčí ve svých vizích a nepouští do své hudby jiné vlivy v přehnané míře. Jak jsem uvedl na začátku, máme co dočinění s dalším výtečným počinem tuzemského black metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky