Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jistě, black metal u nás nemá na růžích ustláno, ale i tak se dají vyzobnout kapely, které tímto žánrem dokážou zahýbat. Vzpomeňme třeba Cult Of Fire nebo Inferno, jejichž poslední desky byly setsakramensky našlápnuté. Jenže když se zaměříme na spolky, které hrají, řekněme, tradiční black metal, není jich opravdu mnoho. Určitě bych zmínil Sekhmet, Silva Nigra, Stíny Plamenů a třeba  Naurrakar.

Posledně jmenovaní jsou nejmladší krví z uvedených jmen. I přesto mají už na kontě demo, EP, debutovou desku a v současné době vychází druhé EP, které nabízí novou tvář kapely. V té od dob Epilogu lidstva proběhlo několik proměn, přičemž těmi nejzásadnějšími jsou změny v sestavě. Vokalistu Bathora vystřídal Agares, jehož projev sice není tolik barvitý, zato i tak působí dostatečně hrubě. Neviditelný mp3 přehrávač na koncertech v roli chybějícího bubeníka nahradil člověk z masa a kostí, jménem Megiddo. Tím samozřejmě dostala nahrávka hned lidštější a živočišnější ráz. Jinak kapela zůstává věrna hrubému pojetí black metalu s tradičním odkazem na severské spolky. Apokalyptické vize nukleárního ražení jsou opět nosným tématem pro lyriku. Vše je na svém místě a během roku studiové mlčenlivosti přišel čas oslovit své věrné.

Triumf jaderného věku, takto honosně kapela pojmenovala své čtyřpísňové EP, které zdobí výborný obal. Jeho autorství patří Bathorovi, který v současné době náleží mezi aktivní členy spolku Infernalismus, kde zastupuje směr malířů. Obraz je to propracovaný a detailní, ostatně originál byl vystaven v rámci kulturního záběru Infernal Tour. Hudba dílu výtvarnému sekunduje dostatečně silně. Společně tak tvoří svým rozsahem sice skromný, zato ale úderný materiál.

Hned z kraje vystřelí do éteru 5 Mt, což je nejsvižnější věc z celé nahrávky. Chvílemi jsem se našel ve švédském black metalu a jinde zas cítím klasické české cítění této vlny, které může být mnohým povědomé, jako je tomu například u Stínů Plamenů nebo v jiných Morbivodových projektech. Nukleární zima a Síla záření se nesou ve středních tempech a s mrazivou hrou kytar a patřičně dekadentním frázováním Agarese dokonale vystihují apokalyptický výraz nahrávky. Ačkoliv se mohou zpočátku tyto kusy jevit primitivně, po čase zjistíte, že to tak vlastně akorát stačí. Jediné, co osobně postrádám a co by nahrávce prospělo, by byl ostřejší booster kytary. Takový řezavější a kvílivější, jako tomu bylo u starých Burzum, Darkthrone a pododbných. Ale chápu, že by pak muzika pozbyla autenticity a vypadala by příliš podezřele. Závěrečný kus 235 je instrumentální záležitost s chytlavými kytarovými výjezdy, takové vkusné dohrání EPka.

Celkově je vidět, že kapela je při chuti a při síle, neb z té malé nahrávky je ono nadšení z tvoření vyloženě cítit. Egův rukopis je už od dob Zákona chaosu poznatelný, takže pokud jste si oblíbili Naurrakar již dříve, rozhodně nebudete zklamáni.