Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Black metal zažívá dobré časy, aspoň já jsem s domácí produkcí spokojen. Nehledím na množství, ale na kvalitu. Jak je vidět, je jedno, jestli je u kormidla země Pepa nebo Vendelín, jestli se otepluje a místo bílého vína se začne víc dařit tomu karmínovému. Chlastat se bude pořád a rachot v hudebních kanálech taky neustane. Nāv jsou jedním z mnoha důkazů, že kapely vznikají a tvoří nehledě na jakoukoliv krizi, což je příjemné vědět, zejména v časech podporovaného neklidu a strachu. Co na tom, že žijeme v jedné z nejstabilnějších epoch a v převažujícím blahobytu.

Ten, kdo si nesedí na uších, určitě o kapele slyšel. Já bych pro co nejjednodušší popis jejich tvorby použil název jejich předchozího alba, které sedí jako šablona. Arcizlo. Přečíst si o něm můžete v naší starší recenzi kolegy Lomikara tady. Každý hned slyší, že s Nāv není prostor o čemkoliv vyjednávat, tady se musí srazit paty a poslouchat. Jejich choré vize jsou nahulaté, bez staniolového župánku a posluchači dávají přímý direkt.

Zvuk kapely se  časem příliš neliší, drží si svoji špinavou pověst a dal by se přirovnat ke kanálu Gorgoroth. Pro black metal žádný problém. Co zůstává stejné, je i názvový minimalismus. Nové album stejně jako to předešlé k posluchači promlouvá svým českým, sympaticky velmi jednoduchým názvem. Smrtci, Arcizlo, Trpte. Člověk neznalý souvislostí by mohl zakolísat, avšak já současný povel Trpte chápu jako pokyn k tomu, abychom si tuto sbírku prožili skrz zvukové martyrium a prokousali se k jeho jádru za určitou cenu. Aby ten poslech nebyl zadarmo. Je to cesta nehostinnou krajinou plnou rychlých sekvencí, kde se potácejí mátohy v černém, šklebí se na sebe navzájem a bez obav hrozí nahoru, protože ví, že tam nikdo není. Melodismus nemá na růžích ustláno, kapela se soustředí na hrubé drhnutí instrumentů a času zbývá tak akorát na jednoduché popěvky. Ze zachmuřených tenat alba se vyčlenuje výborná skladba Vukojebina mající efekt hraničící s osudovostí. Angažmá Veroniky z Kalle či Nod Nod, která do ní vstoupila jako víla do lesa, přineslo její podivný, něžný a skoro vzlykavý zpěv znamenající trefu do středu terče sterility. A ukazuje se zde, že i hlavní kapelní hrdlo dokáže znít civilně. Je to výjimka potvrzující dominanci murmuru. Při vzteklém štěkání a prajednoduché melodii ve Vanitas doslova slyším přísahu na základní pravidla a neměnné zákonitosti, že méně může být setsakra hodně a vyvolaný dojem lehce přesáhne očekávání.

Kouzlo desky se neukázalo hned. Chvíli trvalo, než jsem mu podlehnul a uvědomil si, že tento tvrdý black metal nenabídne nic víc než nesmiřitelný tlak, jednoduchost a přesto silný zážitek. Bylo to jako s pohledem na obal, kdy jsem šklebící se skulpturu na první pohled neviděl. Je moc dobře, že kapela mluví srozumitelným hudebním jazykem. Skladby se drží jasného zadání a každá hlásá zlo. Posluchač se nehoupe na nejasném rozhraní melodické přístupnosti a tvrdého odmítání. Ojedinělé akustické brnkání je právě tou pozitivní špetkou v kotli pálivého guláše. Takto tomu rozumím, takto osamoceně trpím.