Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tribulation - Where the Gloom Becomes Sound

TribulationWhere the Gloom Becomes Sound

Lomikar13.4.2022
Zdroj: mp3, youtube
Posloucháno na: mp3 přehrávač, PC
VERDIKT: Gothic metal je tady učebnice dějáku, kterou nezbedník jakoby čte. Heavy metal je ten zábavnej brakovej román, který čte ve skutečnosti pod lavicí a vy jste tady souška učitelka, co to ví, ale je na ní se rozhodnout, zdali to nechá bejt, když se to alespoň snaží tajit. A jinak je to docela fajn deska.

Nějakou dobu jsem se příliš nevěnoval melodickým metalům ve prospěch hnusnějších a primitivnějších sekcí tohoto žánru, takže mě po pár letech vlastně příjemně překvapilo, že kapely, po kterých jsem se mohl utlouct někdy před dvaceti lety, jsou stále celkem činorodé a kopou kolem sebe riffy, sóla a vybrnkávačky nehledě na snižující se fanouškovské základny. A právě můj několikaletý odstup od těchto žánrů patrně způsobil, že když se mi pod čumák dostal singl od Tribulation Hour of the Witch z jejich posledního alba Where the Gloom Becomes Sound, tak ve mě zarezonoval prostě jen tím, jak v něm kolem sebe tančí dvě skvělé kytarové melodie.

 

Reakce na vypuštěný singl však rozhodně nebyly univerzálně kladné, nejednou jsem četl něco o neinspirativní primitivní brnkačce i vyloženě hloupé písničce. To naštěstí koresponduje s tím, že v rámci toho temného melodického metalu mě zpravidla oslovují věci, které ostatní nenávidí, tedy mu asi nerozumím, což mohu u soudu prokázat tím, že za jeden z nejlepších songů kapely Paradise Lost beru Blood & Chaos. To ale nic nemění na tom, že ten žánr mám rád a to zneužiji k tomu, abych napravil ostudnou absenci pokrytí kapely Tribulation na těchto stránkách.

 

 

Ta má za sebou již pět alb, během nichž se postupně přesouvala od zvuku melodického death metalu až k současné gotičtější a heavymetalovější podobě. V tuto jejich transformaci projevil důvěru vydavatelský moloch Century Media, což dokazuje neustávající, minimálně komerční potenci této metalové cesty. Cesty, kde každý, který se jí vydá, má můj velký obdiv, protože jsem stále přesvědčen o tom, že dvě třetiny nejlepších kytarových vyhrávek již vyplácali Amorphis na albu Tales of the Thousand Lakes v roce 1994. Což je deska, kterou nezmiňuji náhodou, protože právě v nejlepších momentech Where the Gloom Becomes Sound jsem si na ni vzpomněl.

 

Až při opakovaném a soustředěném poslechu jsem odhalil, že pod gotickou vanou se skrývají vlastně celkem jasně nahmatatelné heavymetalové vnitřnosti a zpětně mě až překvapuje, že jsem je ze začátku nevnímal. A přitom druhá polovina písně Daughter of the Djinn je vyložená šermovačka dvou kytarových sól. Kapela to ale maskuje nejen svojí vizuální stylizací, kdy prostě musíte uznat odvahu třicetiletých chlapů nanést si na sebe corpsepaint a zpívat, jak jim dává Lilith napojit krve ze stříbrného poháru, ale i prvními momenty desky. Tam právě skrze její nejlepší písně, In Remembrance a Hour of the Witch, se vysvětlují pravidla pro trochu jinou hru, než jakou tahle ve skutečnosti bude. Kytary se zde více krotí právě ve prospěch stavby oněch písní. Ty zde netvoří platformu pro předvádění nástrojů, ale naopak. Třetí track Leviathans pak najednou přijde se dvěma úplně ujetýma kytarovýma výjezdama, které působí, jakoby je tam někdo nasamploval z nějakého art-rockového alba 70. let. Vůbec do té písně nesedí a člověk si říká, jak se tam asi dostaly? To ale zjistíme záhy. Strunné nástroje už totiž měly pocit, že posloužily a teď chtějí ven.

 

 

Charakter desky se pak docela změní. Kytary se zde rozdělí do klasického vztahu rytmická-sólová, kdy jedna řádí, druhá čeká, jednou dvakrát si to vymění a to, jestli je daný song dobrý, se prostě pro sluchače odráží čistě jen od toho, zdali se nám líbí jeho riffy či nikoli. Naštěstí ale nikdy žádný z nich nesklouzne do iritující vlezlosti nebo rezignace na svoji roli (což se u rytmických kytar a bicích klidně stát může), takže i druhé housle se snaží v každé písni něco svého alespoň trochu vymyslet, ačkoli nikdy poslušně nepřekročí vymezené mantinely.

 

Ve výsledku je tahle deska Tribulation mírně nadprůměrnou, ale sympatickou poslechovkou, u které se zdá, že zde sice byly vyšší skladatelské ambice, ale ty překonala prostá chuť kytaristů hodně hrát. Kdyby to byli nějací holobrádkové, byla by tato skutečnost předehrou katastrofy, ale naštěstí se bavíme o pátém albu, letitých zkušenostech a velkém studiu za zadkem, což jsou všechno patrně faktory, které posloužily k tomu, že se albu podařilo jakž takž udržet nějaký rámec a neujelo to všemi směry. Navíc těch necelých 50 minut celkem ujede, což je také určitou známkou schopností zúčastněných. Během poslechu jsem si několikrát vzpomněl na zmíněné Paradise Lost, staré Amorphis či skrze ty kytary dokonce na Cradle of Filth v období kolem alba Dusk... and the Embrace. Pokud jste teď zastříhali svýma zanesenýma ušima, tak vám stojí zato Tribulation zkusit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 13.4.22 11:40odpovědět

Supr recka, cítím to vlastně úplně stejně. Tahle deska je hodně o uctívání starých časů, ono v tom gothic metalu bylo toto hevíku vždcky hodně. :-) Na tuhle kapelu jsem se už několikrát chystal, ale prostě... nezbyl čas. O to víc díky!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky