Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Necrocock - Křivoklátské martyrium

NecrocockKřivoklátské martyrium

redakce18.11.2018
Zdroj: CD digipack
Posloucháno na: všem dostupném
VERDIKT: Detektivní album poodhalující mysteriózní rozměr křivoklátských lesů i Necrocockovy hudby obecně. Museli jsme na něj ve dvou, jsme zhypnotizovaní a stejně jsme případ neuzavřeli.

Úvodní slovo si bere soudní patolog Victimer: Docela mě překvapilo, že nové detektivní album nečerpá ze starých spisů seriálových hrdinů s Kalašem v čele, ale že Necrocock celé vyšetřování v křivoklátských lesích zcela podřídil své fantazii. Nekonečné a také správně narcistické. On sám je totiž hlavním hrdinou, on je zavolán na pomoc s případem, který v kraji vyvolal strach a obavy. A zrovna tak by to nebyl on, kdyby k šetření nezaujal neobvyklý postoj. Po osudovém setkání s místní dívkou Nazaru zcela rezignoval na detektivní činnost a omámen její krásou propadl milostnému životu a nespoutaným kopulacím na všech možných i dříve nemyslitelných místech. Na divoce zažehlý vztah se pak postupně nabalují další nové podivnosti, jako je narození dcery Nemodlenky, která nemá podobu člověka, nebo život pod vodou a hra na neznámé a velmi neobvyklé nástroje. Jestli je koncept alba zklamáním, nebo povzbuzením v hledání hranic vlastní fantazie, jsem si netroufal odpovědět. Každopádně jsem jej takový nečekal. “Křivoklátské martyrium” dostalo nový, mysteriózní rozměr, což mu rozhodně neuškodilo.

 

Své si k případu řekne i major Garmfrost: Touto fantazií jsem zcela udolán stejně jako kolega soudní patolog Victimer. Jsa namlsán skvělým trailerem a šířením nejednoznačných informacích na oficiálním facebooku samotného mistra Necrococka, jsem se ponořil do Křivoklátského martyria s obrovskou chutí. Úžasné zpracování digipacku pro pilného čtenáře nových dobrodružství detektiva Necrococka představuje báječný sled obrázků od Franty Štorma a fotek pana Martina Krulicha a v první řadě textů jednotlivých skladeb tvořících křivoklátský koncept.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/necromartyr.jpg

 

Ale nechme být světské statky a vklouzněme do fantazijního světa kopulujících příšer lidských i nelidských, tvoření i vraždění. Křivoklátské martyrium svým lesním příběhem evokuje legendární Lesní hudbu. Možná i onou tichou a nesmírně smutnou náladou. Nová sbírka jde ovšem jinou cestou, než se ubírala myslivecká nebo poslední houbařská (o ústavní a spalovací nemluvě). Vše je éterické, jemné. I v místech, kde zní ostré kytary a drásavá sóla, zní Necrocock nebývale vzdušně a křehce. Přesto se pod atmosférickou jemností skrývá bohatý hudební svět. Po dlouhé době slyšíme nejen živé bicí, ale i elektronické tepání. Svůj prostor si hýčkají typické kytary podbarvené nevtíravými klávesami a zvuky různých nástrojů a smyček. Harmonie jsou střídány disharmonickými linkami. V tomhle poznáte Tomův rukopis na sto honů. Jeho progrese jde nenápadnou cestou, vedoucí do děsivého stínu velice nápadných vnitřních konfrontací. Ne každý rozdýchá uvěřitelnou omamnost popisu smrti a umírání, či sexuálních hrátek všech hrdinů příběhu. Ve všem jde autor na dřeň. Ohavné přímočarosti jde ovšem naproti metaforami, bohatou fantazií a něžnou krutostí.

 

Myslím, že nikoho nepřekvapí dobrý zvuk Křivoklátského martyria. V tomhle je Tom konzerva a díky mu za to. Nejen jemu, ale také Pavlu Marcelovi, který v GummiStudiu Y desku zmixoval a „zmástroval“. Chci se vyhnout srovnávání se zbytkem Necrocockovy diskografie (s nikým jiným srovnávat nelze), protože má každá odlišný kabát, lyriku i styl. Vše spojuje Tomovo fluidum a nepřehlédnutelné charisma. Jeho hlas nelze s nikým zaměnit. Byť se občas obklopí hosty (zde Houbová Marie a Honza Kapák) či občasnými spoluhráči a zpěváky (zde Nazaru Bokaz a tajemná schizofrenní dvojice /jednotlivec/ Sambar, respektive Morfeus), je to stále Tom Necrocock, kdo vládne každému tónu, každé harmonii. Křivoklátské martyrium tedy není nejlepší ani nejslabší dílek do chorobné mozaiky díla Necrococka. On nemá nejlepší a nejhorší album! Všechna jsou originální a výtečná. Ano, vím, Lesní hudba… I já jsem po jejím poslechu jiným člověkem… Křivoklátské martyrium tedy nepotřebuje srovnávání a hodnocení. Potřebuje pouze nenechat se odradit stopáží a některými těžkými kusy. Pak na vás vykoukne nádherně tíživá Pátrám pod Amalínem, taneční Otýlie hárá či hned zkraje kouzelná Boromějka Narkotizérka. Nebo tvrdá a zlá V Sakrální Ložnici, chcete-li. Ano, ač se zdá Necrocock na svých deskách otevřený ve všem a ke všem, není to pravda. Byť on rád otevírá naprosto vše! Kouzlo novinky krystalizuje postupně. Občas se slušně zamotáte a každý poslech je jiný. Tak jak se zpívá v naprostém závěru -  óó, óó lišky, neblázněte… Rád bych případ uzavřel, nicméně důkazy jsou nejednoznačné, matoucí i příliš lákavé, než abych jasně a zřetelně vyřkl verdikt. Počkám, s čím přijde kolega z patologie, ale zase sebe říkám – případ je odložen Ad acta…

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/necrocock%202018.jpg

 

Silné účinky vtírající se do mysli má mystická “V Luhu” a závěr alba se nese v rytmu méně tradičních songů, které už tak zkoušenou představivost šoupnou ještě o kousek mimo normál. “Nemodlenka létá”, “Zpívej, zpívej studánko” a “Liščí neděle” jsou ty těžší věci, které jako by ovládly i samotného Toma a trochu mu rozhodili biorytmus. Dohromady přes hodinu hudby, která se musí vyslechnout od začátku do konce celá. A víckrát, než třikrát nebo pětkrát. Až pak někdy následuje vtažení do děje, který nejde jen tak opustit. Lehká, zvláštní hudba “Křivoklátského martyria” hypnotizuje a tiše šimrá v představách. Není založena na funerálně metalové poloze, ale ukazuje Necrococka, který vše podřídil atmosféře - mysteriózně hravé, temné i lascivní. Rozkročen nad Křivoklátskem hudebně spojuje všechny své schopnosti a vytahuje z kraje jemu důvěrně známých míst jejich skutečnou náladu. To vidím jako hlavní sílu desky, protože tohle se povedlo téměř dokonale. Příklad za všechny? “Otýlie hárá” jako by vypadla z vagónu bukkake expressu a vůbec to nevadí, na Křivoklátsko patří. Je pak docela jedno, jestli omámí přístupnější skladby jako “Pátrám pod Amalínem” nebo “Stoupám k Oupoři”, nebo se člověk složí až později, kdy zjistí, že Nemodlenka nemá lidskou tvář a les je plný střev.

 

Nakonec jsem dopadl vlastně dost podobně jako hlavní detektiv Tom. Ten přijel vyšetřovat a skončil v chřtánu tajemných lesů obskakujíc dívku, jež ho omámila svou krásou. Přistoupil jsem k albu s lehkou nedůvěrou, protože jsem se domníval, že tento případ mnoho času nezabere. Už bylo přece vše řečeno, nahráno v minulosti a desek vyšlo za poslední dobu docela dost. Povrchními poslechy se tak i děje, ale v tomto ohledu vážně nevěřte nahodilým ukázkám ani trailerům. A hlavně nevěřte povrchním poslechům. "Křivoklátské martyrium" u mě zafungovalo úplně opačně jako "Houbařské album", které si mne omotalo kolem prstu na první dobrou. Muselo si projít fází odmítání, i když jsem od začátku věděl, že ta atmosféra je znovu silná. Nakonec se stala naprosto stěžejní a udávající proud alba. Ta její mystika je i přes všechnu lehkost alba hodně svazující a zamotává hlavu. A já jsem až překvapený z toho, jak moc na mě působí a jak hluboko mne vtahuje hudba, co prý nemůže překvapit. Blbost. Je tam něco temně zneklidňujícího, co sedí na dně studánky a řídí moje smysly. Nemodlenka má velikou moc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky