Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Necromantia patří k veteránům svaté války a svojí blasfemickou prací osvěžují stojatý vzduch mezi pravoslavnými stánky. Jejich první hudební pokusy je možné dohledat kdesi v roce 1990, což se dá dnes nazvat pravěkem. Svojí stylizací se drží tradic, a tak není nutné oprašovat každý pentagram v jejich budoáru a snažit se o hlubší seznámení. Stačí jen říct, že mají blízko ke všem čertům, z nichž tři jsou v Brně a točí dobré bratčické pivo.

Já jsem tuhle kapelu objevil celkem nedávno, a tak nevím v jakém duchu se jejich starší nahrávky nesly. Díky novému albu To The Depths We Descent... si však troufám tvrdit, že Necromantia nejsou až tak pekelní jak by se mohlo zdát a věřím, že raději mastí karty než zapalují kostely. V dřívějších dobách se k problematice třeba stavěli urputněji a s větší vervou, ovšem v současnosti s black metalem víceméně koketují a nejde o zapřisáhlé černokněžníky. Na to skladby působí moc rozverně a stíny nad jejich hlavami se zvolna rozpouštějí. V hlavní roli se usadila melodická extravagance, která vytváří takovou tu oblíbenou a trošku kýčovitou kostelní atmosféru. V hlubinách nahrávky svádí souboj dva klávesáci, kteří se předhánějí v tvorbě silných melodických struktur. Některé pasáže mají opravdovou sílu, v jiných to zavání vyčichlou snahou o rychlý efekt. Výsledkem je víceméně klasický, melodický metal se začerněným sklíčkem, díky kterému se můžeme podívat přímo do jádra pudla. Že mu chybí originalita je jasné a že se nebude útočit na horní mety asi taky. Přesto si své posluchače najít může a není proč se stydět. Album míří spíš směrem k věrným posluhovačům heavy metalu, kteří se nebojí  trošku ušpinit a na modlení už dávno nevěří. Ti prominou nebo tolerují pavučiny černého kovu projevujícího se nejsměleji ve skřehotavém zpěvu a vezmou za svá pohodlná témata bez falešných ambicí. Chovatelům havranů nezbude než si vyzobat několik pravověrných blackových perel, ve kterých se občas zablýsknou příjemně nabroušené kytarové sekvence.

Napoprvé se to poslouchalo docela dobře a rád jsem strávil nějaký čas s takto starou a zasloužilou kapelou. Ovšem třetí, čtvrtý a další poslech postupně strhal falešnou tapetu a na holé zdi už promítnuté kouzlo zvolna zmizelo. Výsledkem je poměrně jednoduchá nahrávka hrající si na něco vyššího. Komu to nevadí, bude odměněn příjemným a nekomplikovaným zážitkem.