Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od počátku jsem věděl, že s touhle kapelou a jejich novou deskou budou potíže, ale nechtěl jsem to odpískat hned zkraje a dát jim šanci mi přišlo fér. Ono to nakonec nedopadlo zas tak strašně, jen k tomu cíli vedla krkolomná cesta plná výmolů a odpočívek, kde bylo potřeba vyčistit hlavu a nabrat dech na další pokračování. Otázkou od počátku bylo, jestli je to album celé tak jednoduché, anebo naopak tak rafinované a jednoduchým se tváří jen naoko. Už jen díky přirovnáním, uvedených v dostupných informacích o kapele, začínajících na U2 a Foo Fighters, jdoucích přes Incubus a končících u Pink Floyd a Porcupine Tree, začne jednomu vrtat v hlavě, že někdo otočil dvě stránky současně.

Kapela Echolons))) funguje od roku 2006 a jak to, že na kontě má kromě aktuální desky pouhopouhé jedno EP Mount Neverest z roku 2014 a jednu řadovku z roku 2011, fakt nechápu. Co všichni dělali celou tu dobu?! Novinka a v pořadí druhá dlouhohrající deska za třináct let existence se jmenuje Idea of Labyrinth a že by se na ní zúročily ty dlouhé roky příprav, není moc slyšet. Kapela hraje rock, kterému marně hledám vhodný přívlastek, protože v materiálech uvedený prog rock a alternative rock mi moc nesedí. Respektive nic progresivního neslyším, pokud si snad nepřipustíme malilinkatou podobnost s Porcupine Tree prostě proto, že to nejsou zas tak úplně triviální písničky a kapela se nebojí zvuk zahustit klávesami, syntezátory a dalším vercajkem. Rock alternativní je tak široký pojem, že se do něj vejde všechno a nic, a spekulovat nad tím, jestli jsou Echolons))) alternativa (a k čemu?), se mi nechce.

Je to prostě rock, trochu komplikovanější než prostý rádiový mainstream, místy docela dost nasládlý popíkem a naštěstí poměrně slušně poslouchatelný, i když žádná extra třída to zase není. Z těch nabídnutých kapel mě v jednu chvíli napadli američtí Incubus (Labyrinth), z těch nenabídnutých bych za sebe přidal Red Hot Chili Peppers v pozdějším, spíš pop rockovém období. Echolons))) hrají na pěkné melodie a snadné písničky, které v omezené míře koření různými, především kytarovými vyhrávkami s lehkým uměleckým přesahem. Kapela se za každou cenu brání tomu, aby vyvolala triviální dojmy, a její ambice jdou jednoznačně trnitějšími cestami, než jak by se možná nabízelo na první dobrou. Což ji rozhodně šlechtí.

Tím ovšem není zaručeno nic víc než respekt v mezích slušnosti, protože ambice jsou jedna věc a realita věc druhá. Zcela otevřeně je na albu skladeb nebo aspoň pasáží, které by mě vyloženě položily na lopatky, jako šafránu a spíš je to takový neslaný nemastný rock z kategorie „poslechnu si a tím to končí“. Album celkem slyšitelně trpí značnou nevyrovnaností a jestli jsou první dvě skladby příslibem zajímavého pokračování (především díky klávesovým partům v Leaving The City), tak v průběhu desky tenhle pocit postupně vyprchává a s poslední skladbou vyloženě zasmrádá. Na vině může být i lehce umečená barva hlasu hlavního zpěváka, která mi i přes několik poslechů stále nesedla a která je jedním z důvodů, proč album bez pocitu viny odkládám.

Čímž to taky celé bez pocitu viny končím.