Recenze: Necrophobic - Dawn of the Damned

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

NecrophobicDawn of the Damned

Michal Z1.9.2021

Zdroj: Flac

Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Album, které nic neřeší a je zde pro pobavení a obveselení příznivců silných nálad a melodií, které jsou pevně okovány patřičným death / black metalovým náčiním.

Švédská sebranka Necrophobic je po dvou letech hotova s novým materiálem a zdatně pokračuje ve srážkách atomů death a black metalu. Předchozí album Mark of the Necrogram ve mně zanechalo výrazně dobré pocity. S důvěrou, očekáváním a lehkou zaslepeností podstupuji dobrovolně i nahrávku z roku 2020 - Dawn of the Damned. Chlapíci se znovu snaží budovat přitažlivou nebezpečnost a krásu monumentu v jedné stavbě. Když to posledně fungovalo, proč něco zásadního měnit.

Bleskurychlá jízda blacková je nejednou dramaticky zpomalena do epických šíří. Koho baví nudné kroužení po oválu stylem start cíl? Je potřeba tomu dodat vnitřní drama, a to do svých skladeb páni vkládají se strojařskou precizností. Berou z vetešnictví stylu, ale jejich výklad a pojení jednotlivých složek je parádní a výtečně to do sebe zapadá a působí svěže. Kvílivý vichr tíživých chmurů navozuje pořádně atmosféru, před smrtelnou ledovou vánicí. Chladnost a odtažitost dominují a nedovolí ustoupit jasu na obloze ani o píď. Elementy temnot šermují s melodickou složkou v uhrančivých monumentálních arénách a vzájemně se nešetří. V konečném důsledku umí vymodelovat náramné skladby, které chtě nechtě mají hitový potenciál.

Plameny zla infikují melodie jedy a zlostnými podprahovými běsy. Nečiní nijak špatně, ba naopak. Vkusná jsou i kytarová sóla, která hrají pro atmosféru a celek, nikoliv pro ego hudebníkovo. Páni se nebojí vstoupit do osidel rozlehlých plání a kompozičně si věří. Nadrozměrná bolavá epická tryzna není pro ně problém. Agregát rychlosti má dostatek času vychladnout a dát šanci přívětivějším okamžikům. Dovolí si i klidný vypravěčský příběh a dlouhou severskou pouť završenou sledováním mohutných melodických scenérií a bičování surovými větry.

Titulní skladba jest mocným koeficientem celé tvorby souboru. Monumentální, nesmlouvavá, rychlá a zároveň vždy myslí na silnou melodii a specifičnost nálady té které písně. Album tak nezní kolovrátkově, ale s každou výpovědí chtějí být mírně odlišní, což v tomto onošeném hudebním stylu není lehký úkol. Album je náramná, vcelku přímočaře plynoucí melodická řeka, podtrhující neutuchající hladovost a urputnost Necrophobic. Jejich nasazení a energie jsou mi vzpruhou fyzickou a nápady s melodiemi vzpruhou mentální.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?