Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kdo by neznal Necrophobic. Tahle švédská trvalka na sebe od roku 1989 pravidelně upozorňuje a stabilně vydavá svá alba bez nějakých dlouhých přestávek. Letošní rok patří mezi ty plodné, a tak fanoušci mají to potěšení ponořit se do vln nové desky nazvané In The Twilight Grey.

Vždycky mi přišlo, že se Necrophobic staví do role větší bestie než jsou. Jméno kapely, logo, názvy alb, to vše ukazuje na pekelnou bestii. Když si ale pustím některé album, tak během chvíle získávám dojem, že je to jen maska a kapela hraje muziku přístupnou a jemnější než by se mohlo zdát. Což by nebyl žádný problém, protože kde kdo si hraje na většího tvrďáka než je a ničemu to nevadí. Větším problémem je, když album nemá moc co říct. To je problém nejen aktuální desky, která ze všech úhlů pohledu působí jako bezzubá bába. Vše, co nám kapela mohla říct už evidentně bylo řečeno, a tak tu máme necelou hodinu prázdného žvanění u piva.

In The Twillight Grey je dílo kloubící melodickou stránku se syrovostí, které nevěřím. Nějak se obě polohy perou a těžko říct, na kterou stranu se přikloní štěstěna. Obehraný modus operandi by napovídal, že zvítězí ta jemnější. Album začíná svižně, úvodní skladba však žádné podněty ke spokojenému výrazu nedává. Jedeme v kolejích standardního blacku s odlesky death metalu (i když jsou tam ještě) oslavujícího sama sebe minimálním vývojem. Škoda, že ani v těch melodiích nevyrašilo semínko osvětových názorů. Kytarová sóla sice vypovídají o vložené dávce emocí a kytarista Sebastian je umí patřičně rozeznít, ale v rámci celku jde o okrajové ozdoby. Základní kostra skladeb je nenáročná a předvídatelná. V rytmu se rychle zorientujete a zopakujete si přechody mezi vypalovačkami a středním tempem, ve kterém se dá občas zahlédnout náznak napětí. O hlavní slovo si říká dominantní sólová kytara a zdá se jako by vše leželo na ní, protože okolní aranžmá je chudokrevné a chybí mu hloubka. Variabilitou tradičně nepřekvapí ani zpěv, což je monotónní murmur, který mě po několika posleších začal prudit tím, že každou skladbu okupuje skoro do maxima.

Z alba mi zůstal pocit prázdné a zbytečné desky. Jedinou vzpomínkou je pár pěkných sólíček v kontrastu s vlezlým zpěvákem. Těžko něco vypíchnout, protože je to na jedno brdo. Tím pádem nejde nic přímo utopit a někomu album třeba udělá radost. Spíš ale bez znalosti minulých nahrávek. Kolovrátkům zdar.